Jsem kalendář...

Anotace: Popravdě netuším, kam to zařadit. Na tvůrčím psaní jsme dostali úkol - stát se na chvíli nějakou věcí. A já... jsem kalendář.

Jsem kalendář…

1.
Po nás potopa, to bylo heslo každého z nich, každého ze synů Slunce, každého z těch, kteří se považovali za převtělení velkého boha Ra. Jeden za druhým mazali minulost a začínali počítat znova, jako by jejich věk byl jediný a možný. Minulost malovali na stěny svých monumentálních hrobek a budoucnost byla počítána na miliony let. Avšak jejich čas byl přesně vyměřený, zapůjčený bohy. Žádný z nich by neuvěřil, že sluneční říše na březích velké řeky bude smetena a na jejích troskách vyroste nová. Také jsem nevěřil, že budu zapomenut, že cizí vládce odvrhne mne – božský dar – a nastolí nový řád.

2.
Dva kruhy vzájemně propletené sledují dějiny významného národa. Krokodýl, králík či ještěrka ve spojení s čísly, osudově odpočítávají čas krutých válečníků a bohů, jimž náleží krvavé lidské oběti. Dali mi jméno tonalpohualli a dovolili mi řídit jejich život. Vždy jednou za 52 let se mé prstence protnou s jinými a svět se ocitne na pokraji katastrofy. Ženy a děti zůstávají v domovech, aby se venku neproměnili v divou zvěř. Ne každý je však chráněn, je to čas obětí, jejichž spálené srdce bude střežit následující poklidné roky. Opice, orel či pes přihlíží novému začátku. A nakonec i smutnému konci, v němž se krutí válečníci střetli se silnějším nepřítelem. Je čas odejít, otroci mě nepotřebují, jejich čas je počítán jinak.

3.
Dějiny píší vítězové. A my vyhráli, stvořili jsme nejmocnější a největší říši, jakou svět pamatuje. Rozprostírala se od severu k jihu a od západu k východu, byla tak rozlehlá, že nestačil jediný vládce. Přesto přišel a vzal si, co mu po právu náleželo. Julius Caesar, můj pán a stvořitel. Měl jsem tu čest nést jeho jméno a byl jsem hrdý. Stejně hrdý jako on – a stejně zaslepený, pro vizi budoucnosti jsem přehlížel drobné chyby. Za čtyři sta let tyto drobné chyby přerostly v dlouhé tři dny.
Můj císař byl podle zavražděn roku 44 před nástupem nového letopočtu, letopočtu rozrůstající se skupinky sektářů. Já jej přežil o téměř sedmnáct staletí, teprve poté stoupenci jediného boha vrazili dýku do srdce i mně. Poslední slova mého císaře vstoupila do dějin. Já mlčel.

4.
"I šli za ním zástupové mnozí z Galilee a z Desíti měst, i z Jeruzaléma i z Judstva i z Zajordání." Jeho zrození započalo zkázu starých pořádků. Jsem Jeho bratr, naše roky ubíhaly společně. Byl jsem tichým svědkem Jeho života, smrti i zmrtvýchvstání. Nyní sleduji životy Jeho následovatelů, jsem jejich průvodcem ke spasení. Má cesta započíná tam, kde ta Jeho byla ukončena. Nesu v sobě životy a mučednickou smrt svatých mužů a žen. Jsem věčný, tak jako můj Pán. "A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého."

5.
Znám tajemství. Vím všechno a mohl bych vyprávět. Chcete? Sobota patnáctého – večeře s Filipem U Tří růží. Neděle šestnáctého – oběd s Markem. Ale nepřečtu kde, asi si to zapisovala v jedoucí tramvaji. Od úterka několik červených teček na okraji stránky. Hádejte… Ve čtvrtek zkouška z matiky a v pátek odjezd do Ostravy. Těžký týden, co? To jste měli vidět ten minulý, stránky poškrtané a všechno se na poslední chvíli měnilo. Dost mě to štve. A myslim, že ji taky. Moment, příští středu kino s Petrem? Petr je nový, ještě jsem o něm neslyšel. A chudák Filip? Nebo Marek? Měl bych je litovat? Upozornit je? Možná… ale… Nic jim neřeknu, ne dobrovolně. To ona je moje paní. Já jsem její paměť.