Proč jsem tady?

Anotace: Nejde o psaní, jde o myšlenku... ---Proč jsem se z vajíčka vyvinula v měkký stroj?--- Cogito, ergo sum... ... ... REALLY??? ...

To, že se rodíme, má zřejmě nějaký smysl. Máme nějaké poslání, měli bychom něco dokázat nebo prostě jen doplnit stavy obyvatelstva (proto možná vznikají alkoholici a líní vepři). Už od začátku hledáme smysl jiných věcí, jen abychom pak v budoucnu přišli na ten svůj. Strkáme ruce do zásuvek, dáváme deseťáky na koleje a škrtáme zápalkou u vlasů... Jo, sranda.

Jenže co pak?
Zjistíme pak, kvůli čemu tady vlastně trdlujeme? Má nějaký smysl tady sedět, koukat do obrazovky počítače a klást si tyhle otázky? Protože to je zřejmě jediný náš úděl - klást si otázky, pochybovat. Jak říkal Descartés - Myslím, tedy jsem.

Když si ale od tohohle tvrzení vážně odmyslíte všechny ty doplňky, jako je ušlechtilost myšlení, výše našeho sebvědomí, když na nějakou otázku odpovíme atd, tak je to pak vlastně dost smutné, že jsme tady jen proto, abychom se na něco ptali.

Naše samotná existence je tedy založena na přemýšlení. A co když přemýšlíme a bereme to jako aktivitu? Samozřejmě, můžeme pak být trochu unavení, můžeme si zoufat z nekonečně zamotaných otázek a odpovědí nedávajících smysl, ale vážně je to aktivita? Zřejmě ano, protože pčelivým pozorováním zjišťuji, že veliká část dnešní společnosti už se dnes nenamáhá myslet. A proto pak nutí někoho jiného, aby myslel za ně.

Samozřejmě se mohou vznést námitky typu: "Ale já se přece zamýšlím nad smyslem života!" "A já zase přemýšlím nad perpetuum mobile." A tak dále až donekonečna... Ale nedokážou se sami zamyslet nad naprosto jednouduchými otázkami. Vyčerpává je snad to velké světácké smýšlení? Jsou z toho tak vyždímaní, že už kapacita jejich mozků nestačí na otázky každodenního života?

Nebo jsou prostě jen líní... A jsou to ty náplně stavů obyvatelstva. A tím jsme se zase na začátku. Dokážu se teď ještě po tomhle vysílení zamyslet, jaký si zítra vezmu tričko? Myslím, že ano... Náplně stavů, zkuste to taky...