Hnít

Anotace: Jeden z pocitů...

Tak hrozná a nepředstavitelná. Užírá, leptá, jako kyselina. Tam kdesi uvnitř mě něco hnije. Ale co? Duše? Srdce? Zvláštní. Tiše naslouchám jeho úderům. Možná hnije živé, stejně jako já. Hnijeme společně, koneckonců je to moje srdce. Moje!
Tolik to bolí. Bolí! Je to pořádná a zatraceně zkurvená bolest, která nemá určitou podobu. Je jako nic. A je jako všechno. Třeba Všechno a Nic bolí ze všeho nejvíc.
Ráno vstaneš a podíváš se do zrcadla. Vidíš něco? Vidíš něco s neskutečnou cenou? Ne. Nevidíš život a tvoje vina to není. Život totiž v týhle době nemá žádnou cenu. Tady jde o náhody. Nějakej kretén si na sebe připoutá bombu, nastoupí do autobusu plnýho lidí. Ententýky dva špalíky...Padne to na tebe? Vždycky nemůžeš mít Eso.
Ale třeba tomuhle světu křivdím. Možná, že přece jen není zas tak zkaženej lidskou hnilobou, lidskou ohavností, mentalitou.
Náhoda hodí mincí. Přežiješ. Místo tebe umře pár malejch dětí na rakovinu. Jak se má člověk pak radovat ze svýho žití, když na něj dopadne to, co se dělej kolem? Jak má bejt šťastnej, když všechno kolem padá, jako drůbež na jatkách?
Není to férový...
Spravedlnost neexistuje, všude slícháme jen komerční kecy, vždyť i lidi kolem nás jsou komerční...
Nejlepší je to takový "kamarádíčkování." Co jsou vlastně kamarádi? Mám jich vážně hodně. Jo. A nejméně o polovině z nich můžu říct, že mě nemají v lásce, možná mě i nesnášej. Směšné.
Nestěžuju si, protože mám i pár dobrých přátel. Lidí, kterým věřím. Musím někomu věřit. Protože když v nic nevěříme, vlastně ani nežijeme, je o ještě nicotnější než to, co se děje kolem..Život bez víry k čemukoli je jen hloupá prázdná nádoba...
Do hajzlu. Když je někomu na ulici zle, tak ho všichni ignorujou. A když se někdo cítí dobře, ostatní ho zničí. To my, vy, já, všichni...Každej člověk tam vevnitř hnije. Ať už světem, lidmi, nebo prostě jen sami sebou.
Naučila jsem se zpovídat sobě a Bohu, protože nikomu jinýmu nejsem povinována se zpovídat...
***
Tak hrozná a nepředstavitelná. Užírá, leptá,jako kyselina. Tam kdesi uvnitř mě něco hnije. Ale co? To samý, co hnije i ve vás. To samý, co hnije v každým člověku...
Jsme lhostejní, zlí, pomstychtiví...
Nenávidím. Nenávidím čímdál víc a vlastně pořádně nevím co. Možná, že lidi.... A taky možná nenávidím to, že jsem taky člověk...