Příběhy

V centru města máme větší kolumbárium. Dříve jsem se tohohle místa docela bála, protože uprostřed se nachází takový šedivý baráček s věží a já nevím proč, ale vždycky jsem si vzpomněla na pohled Rudolfa Hrušínského ve filmu Spalovač mrtvol. Člověk by na takovýhle místa nechodil nejradši vůbec, kdyby neměl důvod tam chodit…Mě tam však teď často jeden táhne a už mi tam nevadí chodit.
Ikdyž pokaždé, když se přibližuju k tomu objektu, mám chuť se otočit a vrátit se. Těžknou mi nohy, svírá se mi žaludek a chce se mi brečet, protože jsem nikdy nemyslela na to, že návštěvy u Tebe doma vyměním za návštěvy kolumbária…Ale stalo se…Teď se tu snažím být co nejčastěji, abys věděl, že i když ostatní na Tebe zapomněli, já ne. Je mi to líto, rodiče Ti nevynahradím, ale snad aspoň cítíš, že tu nejsi sám, že je tu někdo s Tebou…Budu tě mít navždy v srdci, ale tady cítím, že jsem Ti nejblíž i fyzicky.
Dneska jsem tu tak přemýšlela, že je tu nespočet plných okýnek s urnami…A že co okýnko, to nějaký životní příběh. Některý kratší, jako například u miminka, co svůj boj prohrálo hned po narození, jiný delší. Tvůj životní příběh byl sice krátký, zato ale moc bohatý, díky tomu, jaký jsi byl, jak ses snažil žít každej den naplno a nepromarnit ani minutu.
I když to pořád bolí, jsem šťastná, že jsem mohla být i já součástí Tvého příběhu…