Milý deníčku XXIX. - XXX.

Anotace: Únor 2006

Milý deníčku XXIX.
06.Únor 2006
Tíže všehomíra padá na má ramena. Mužná, avšak přesto se prohýbající. Není mou chybou, že svět vypadá tak jak vypadá, ale jak to mám pro ty moje ďábly napravit. Jsem satanův pacholek. Miluje mě moje mamka a já jí to neumím dost oplatit a nikdy asi nebudu sto oplatit lásku někoho, kdo by se pro mne vzdal všeho a mockrát to udělal. Teď když by si zasloužila zdvihnout z prachu jejího soukromého pekla, přešlapuji poněkud bezradně nad tou propastí. Vida ty její smutky a můry držím jí a táhnu zpět na světlo, ale nevím zda jí držím dost pevně a nevím zda ona ke světlu vůbec chce, když já sám žiju v temnotách.

Poslechni si poutníče v té hřejivé prázdnotě to ticho. Slyšíš jen svůj dech a praskání ohně. Jeho plameny hřejí ale neosvítí svět. Hoří jen pro tebe a jen kousek od tebe je již prostupná ale pohlcující tma.

Četl jsem nedávno sloupek o tom, že je třeba hořet. Snad se můj oheň stane nakažlivým. Snad se invence a nadšení nesetkají s opovržením. Pokora snad zajistí, že nesejdu z cesty, která jsa směřována k tomu cíli jež byl vytýčen už před tisícem let, je klikatější než jsem si kdy dovedl představit.

Pořád si opakuji slova dávných mistrů: Moudrý tvoří, ale nevládne. Dělá ale neužívá. Dokonává díla ale nevychloubá se. Pokorně se sažím být dobrý a pokud budu následováníhodný budu tomu sloužit.

Ptám se každý den jak se osobní pokora může promítnout do vlastností spravedlivého vládce. Kladu si otázku, jak má stát fungovat a co je jeho úkolem. A v neposlední řadě se ptám zda kladu správné otázky a zda se mám právo tázat.

Milý deníčku XXX.
21.Únor 2006
Tlak zvenčí zvyšuje stejnou měrou tlak uvnitř. Hmat tedy je vzrušován dvěma silami, jež mne mezi sebou drtí. Jsem chycen okolnostmi a jsem týrán tím co jsem považoval za neškodné. Nemyslel jsem, že tolik lpím na jednotlivostech. Celek mne zavaluje a nejsem sto jej teď obhlédnout. Vím o jeho existenci jsa poučen, ale nyní vidím jen ty konkrétní malichernosti, které mi ale hrubě chybí. "Osud" jemuž nepřikládal jsem, vida lidskou individualitu, většího významu - nyní má mě za nohy přivázaného ke svému sedlu a vláčí mne a smýká za sebou. Rozum ví co dělat, ale srdce bouří a tělo je zbité nedávnou válkou. No nedávnou. Pár let si už lížu rány z bitvy Bělohorské v mém životě. Jsem pod kuratelou bezmoci a jen mám pocit, že už všechno srostlo vyrazím zas do boje. Ale zatím mi není dopřáno vítězství. Poslední má bitva zdá se býti nerozhodná, ale svůj díl kořisti získávám neúměrně dlouho a tak si Drak zas v sluji líže rány a tak trochu si přeje, aby před vchodem zastavil kočár s princeznou, která se do něj zamiluje. I by změnil svou dračí podobu. Jen co je jisté, že nezmění to co je. Nelze mu upřít právo na hrdost a čest. Jen kdyby se uměl plazit. Úskokem bych i ty bitvy prohrané mohl vyhrát. Mnohokrát jsem byl uštknut a do zad zraněn, že mne to už snad ani nebolí. Teď bych chtěl potkat mudrce, který by mi ukázal co dál. Ukázal by mi, zda moje cesta je správná a jestli mám důvod ke strachu... Přání je zjevně otcem myšlenky ale mudrců je kolem poskrovnu... Snad kouzelníka nezabili chamtivci.