Mohlo se stát...

Anotace: Psala jsem to v 8. třídě na základce a mělo to celkem velký úspěch, ráda tedy uslyším vaší kritiku - díky. Má to být něco jako obhajoba ale já to pojmula i s obviněním. A koho že jsme měli obhajovat? ^_^ ... Hádejte!

Kam se jen poděla spravedlnost? Copak se v tomhle zkaženém světě propadla veškerá nepsaná pravidla do země? Kde je opěvované dobro a odsuzované zlo? Kde je obdiv pro ty, kteří něco vykonali, ať už dobrého či špatného? Kde, kde to všechno je?
Spláchnuto tokem dějin, nenávratně smazáno s příchodem lidí do našeho světa fantazie. Zde mělo vše své místo. Dobro i zlo bylo odděleno a nepřevlékali se jedno za druhé. Nyní je však naše úsilí vybudovat vyrovnanost mezi dobrem a zlem zmařena. Lidé nectí pravidla. Lidé nectí nic.

Vyrůstat v rodině dobrých víl a kouzelných dědečků nebyl ani zdaleka takový med, jak by jste si mohli myslet. Zvláště když tíhnete ke zlu. Jistě, je to možná zvláštní, ale vždycky jsem obdivovala tu nádhernou eleganci a krásu temných, éterických bytostí. Zlo nikdy nebylo takové, jaké si jej představují lidé. Žádní shrbení čerti ani krvelační upíři. Zlo vždy jednalo v zájmu svých rozsáhlých možností co nejméně nápadně. A světe div se, snažili se být i čestní. Pravda, občas něco zamlčeli, ale pokud jste si dali pozor, slovo dodrželi.
Taková jsem chtěla být. Mocná, obdivovaná, povýšená nad ostatní a nádherná... Rodina mnou opovrhovala, ale nakonec si mí příbuzní oddechli, když přišel den mých prvních zkoušek z dobra. Zvládla jsem je na výbornou, ale postupem času mě přestalo bavit být pořád hodná a nechat se sebou zametat. Toužila jsem je potrestat, být vážená...
Jednoho dne se přihodilo, že se králi v nedalekém městě narodila dcera. Pozval všech dvanáct sudiček z kraje, ale mě ne. Nechápala jsem jeho troufalost. To já jsem stála za všemi jeho úspěchy, to já jsem mu dávala do kolébky šťastný život! Jak se opovážil! Snad to bylo tím, že jsem byla pohnuta tou nemilou skutečností, snad to bylo tím, že jsem už dlouho spřádala pomstu. To, co jsem pak udělala je neomluvitelné, já vím. Ale pochopte mou situaci! Prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, bylo naprosto neadekvátní mým potřebám. Zlo samo o sobě není zlé. Stane se takovým jen v případě, že se zkříží s dobrem. Stejně jako já...
Moje touha po pomstě tím vším jen vzrostla. Nyní jsem ale chápala, že lidské zlo tkví v lidech samotných. Přivlastnili si eleganci zla a jemu přisoudili ošklivost. Pokud jsem je tedy chtěla potrestat jejich vlastním zlem, musela jsem si o něm něco zjistit. Má inspirace vyvstala z věštby jedné vědmy: „Nastane den, kdy tři ze sedmi smrtelných hříchů stanou se lidem osudnými. Sami sebe sešlou do záhuby obžerstvím, leností a lakotou.“
Lakomství bylo pro mě příliš složité, neboť peněz nazbyt nebylo. Co jsem však dokázala, bylo zbudovat chalupu celou z perníku, sladkostí a dobrých jídel. Lenost je přeci spojená s obžerstvím. Zohavila jsem kouzly své tělo a stala se ohyzdnou, shrbenou babicí se špičatou bradou a dlouhým zlomeným nosem. Všechno jen kvůli tomu, abych odpovídala lidské představě zla. Proto, že mi sebrali můj sen být mocná a krásná.

A tak teď, ve svých posledních chvílích, sesílám na lidstvo záhubu! Kvůli dvěma malým dětem přicházím o život, o který jsem vlastně přišla už v okamžiku svého zrození. Všechno kvůli tomu, že lidé mají potřebu přetvářet svět podle sebe. Nic jim není svaté, ale oni neskončí, dokud vše původní nezanikne. Nezanikne stejně, jako jedna nevýznamná pohádková ježibaba...