Noční lety

Anotace: Na noční člověka často políbí múza, i když se z toho půlka pak nedá číst. Ale chci si pamatovat, proč miluju noční lety.

Noční linky svým způsobem miluju. Hluk motorů je uklidňující, na pravidelné denní lince si to člověk nikdy nevychutná, a představa, že letíme nad Evropou víc jak 800 km/h je neuvěřitelná, vzrušující a fascinující. Nad Evropou, která klidně spinká.
Dnes sedím vzadu v kuchyňce. Je tady zima, kolem dveří pořádně táhne. Když postavíte kelímek vody na zem vedle dveří letadla a vzpomenete si na něj až za hodinu, je na něm tenká ledová krusta. Jak by taky ne, když venku je mínus šedesát.
Ale kabina letadla, je příjemně vyhřátá. Cestující nevnímají ani mráz ani hluk tolik jako palubní průvodčí, které sedí na svých sklopných sedačkách u nouzových východů a snaží se udržet oči otevřené. Chce se vám spát, ale jste ve službě.
Dokud běháte po kabině, děláte servis, sbíráte po něm, je vám vedro až se potíte. Ale jak si sednete do místa, které není pro výrobce tolik důležité jako kabina cestujících, koledujete si o pořádné nastydnutí. Možná proto letecká společnost chce, aby když už vás platí, ať má za to co nejvíc. Čím větší zima v galley, tím méně času tu budete chtít strávit, tím déle se budete zdržovat v kabině, tím spokojenější cestující budete mít. Železná logika, která ale bohužel občas nefunguje na nočních linkách, kdy průměrný cestující chce spát a snaží se zůstat nerušen.
A pak se stává, že vám takový cestující vynadá, že mu nabízíte občerstvení: „Proboha ženská, copak nevidíte, že se snažím usnout? Kdybyste byla co k čemu, jdete a zhasnete, nebudíte mě tady kvůli nějaké večeři!“
Už z toho tak blbnu, že se omlouvám za to, že zdravím lidi: „Promiňte, dobrý den. Nechcete uložit sako do šatny?“
Ale jinak je fajn, když cestující spinkají. Popravdě být jediným bdícím člověkem v kabině letadla vám dává určitý pocit výjimečnosti. Procházím zhaslou kabinou, koukám po spících cestujících a pokud nemám zrovna krizi, kdy bych pro hodinu spánku vraždila, tak si to velmi užívám. Těch pár bdících k vám zvedne hlavu, většinou od nějaké knížky nebo novin, jejich obličeje vypadají až přízračně v tom kruhu světla z lampičky nad jejich hlavou. Setkáme se očima a usmějeme se, oni většinou soucitně. Proč? Zbožňuju to…
Nejraději mám, když je kolegyně na odpočinku na zadní sedačce v kabině, mám kuchyňku pro sebe, cestující za mnou přijde dozadu s prosbou o kávu, vyměníme si pár tichých slov a úsměvů. Když už musím být ve 3 ráno vzhůru, tak na tom nesmím hledat, co se mi nelíbí, už tak je to bída, ale proč si to kvůli tomu kazit?
Nikdy nezapomenu na zpáteční let z Kuwaitu, zemí proslulou svým striktním přístupem k Islámu. Místní ženy chodí zahalené od hlavy k patě a jediné, co vidíte, jsou oči. Na téhle lince za mnou přišla dozadu taky jedna taková. Lámanou angličtinou mi vysvětlila, že má hrozný hlad, že jí manžel nedovolil se najíst, ale teď usnul. Zatáhla jsem za ní závěs a dala jsem jí aspoň housku, protože jídlo, které jsme ohřály po startu, bylo už studené a tudíž neodpovídající hygienickým normám…
Vděčně pečivo přijala, a aby se mohla najíst, sundala z hlavy šátky, které ji halily, a já zjistila, že je přímo neuvěřitelně krásná. Byla to jedna z nejúžasnějších žen, jaké jsem kdy viděla. Jenže si stihla kousnout asi třikrát, než přišel nějaký chlap, panovačně rozhrnul závěs a dožadoval se kávy. Nezapomenu na výraz jejího zděšení, když si chvatně omotávala šátky kolem hlavy a zároveň házela zbytek housky do koše. Protáhla se kolem toho chlapíka jako lasička. Bylo mi jí tak příšerně líto, ale aspoň jsem si uvědomila, jak jsem šťastná v životě jaký vedu já, že žiju v Evropě, můžu nosit, co chci, můžu si říkat, co mě napadne, a k tomu mám skvělého muže, který mi nezakazuje jíst na veřejnosti.
Další skvělá věc na nočních linkách je úsvit. Západ slunce většinou nestíháme, protože děláme servis, ale východ je úžasný. Nejdřív tenká bledá linka na obzoru, pak se vše začne barvit aspoň do milionu odstínů, od žluté po červenou. Pokud jsou mraky, úsvit je vykreslí do nejemnějších podrobností. Překrásný bývá východ slunce před přistáním v Egyptě, noční poušť se ztratí a objeví se vyprahlé hory, které v ranním světle září skoro do zlata.
Jenže to se už cestující budí, zvoní si o vodu nebo džus a vy najednou nejste jediný bdící člověk v letadle.
No, když říkám jediný, nepočítám samozřejmě piloty. Ti chudáci opravdu nemůžou zavřít oko. Vždycky si najdu chvilku za nimi zajít do cockpitu, zkontrolovat je, nabídnout jim něco k pití, popovídat si. Před přistáním v Praze za nimi skočím se ujistit, že nespí a neprobudí se nad Varšavou nebo Berlínem, zkrátka aby to nepřeletěli.
Cockpit je vůbec úžasná místnůstka. Má tak metr čtvereční, v tom prostoru je tolik budíků a čudlíků, že to září jak vánoční stromeček. Ale taky má okno! My v kabině prostě vidíme z boku a občas i dolů. (No i když jednou v turbulenci při klonění před přistáním v Madridu jsme měli chvilku měsíc pod břichem, ale to se nepočítá do běžného výhledu z okýnka.) No a v cockpitu je vidět dopředu! Úžasný výhled, máte zvláštní pocit, že se skoro nehýbete, ale stačí se podívat dolů na svítící města pod vámi, které rychle mizí, a dojde vám, jak rychle tenhle pták letí.
Ale nejlepší na nočních letech je múza. Ona totiž přes den má moc práce s ostatníma, takže v noci v tom letadle se může věnovat jenom vám. Když nemáte po ruce normální papír, píšete na proklady nebo na bličáky, sáčky pro případ nevolnosti. Doma, když se vyspíte, zjistíte, že co jste v noci napsali, se z půlky nedá použít. Teď to ale házím do počítače, protože za pár let, až nebudu lítat, si chci pamatovat, proč miluju noční linky, proč miluju svou práci, proč miluju, že žiju.