Re-kapitulace

Anotace: ...

Věřím v lepší zítřky...Že zmizí pot z rukou při jakémkoliv sebeprojevování se...
Jsem jak přetlakovaný kotel, který čeká až bude moci bouchnout…Ventýlek se upouštěl moc pomalu a teď beru na sebe plnou zodpovědnost, když volám: Obejmi mě milá tvořivosti! Já to nějak unesu...Nechala jsem se katapultovat do míst, o kterých jsem věděla, že existují, ale nechtěla jsem je navštěvovat...Je to najednou celkem fajn...jen doufám, že se mi otevře padák...Je zajímavý, kolik cest si člověk v životě může vybrat, ale přesto cítí, když tahle zrovna pro něj není, protože na ní nejsou zelená světla semaforů, která ho dovedou na větší a důležitější křižovatky...Už budu věřit pro příště svým pocitům...Problém je v tom, že rekapitulovat a tudíž posoudit, jestli to všechno bylo správné se dá po určité době. Těžko budu rekapitulovat, co se stále odehrává...

Žít bez cílů nemá smysl...A že to řeknu někdy zrovna já, tomu bych snad ještě nedávno dost těžko uvěřila..To jsou přece pragmatická slova...Nevím komu mám děkovat...Situacím? Náhodám? Určitým lidem? Sobě? Všemu najednou?
Vždyť jsem jen anténa, která přijímá signály, díky kterým si naladím momentální životní obraz...Otevřou se jedny dveře a v zápětí se člověk ocitne na dlouhé chodbě plné dalších dveří a na patře chybí cedule s číslem, proto, abychom nevěděli, jestli jsme v tom našem životním mrakodrapu popolezli o další cennou zkušenost směrem vzhůru nebo směrem do suterénu. A to ještě není ideální přirovnání, protože co je výš a co níž? Někdo bydlí v jednopatrovým domku, někomu nestačí ani ten mrakodrap...

Jsem vděčná za každou novou myšlenku, které se povede mně zase o trochu více naplnit...Přesto dychtím po dalších, chci víc...Ne nadarmo je známkou života pohyb, zanechávání starého a objevování nového, proto, abychom sundavali cibulové slupky a objevovali své já. A celý jepičí lidský život k tomu nebude stačit...Těžký je poznat sám sebe, přijmout sám sebe...(pak mi začíná docházet obava z trvalého vztahu, věčné lásky a (pro mne) podobných fenoménů)...Ale jediná komu přece musím v pravém slova smyslu být věrná jsem já sama…Každý další mě bude vidět podle toho, co vidět chce a vůbec se nemusí dostat k tomu, co chci já aby viděl..Ať žijou lidské masky, ať žije divadlo, kterou že to dneska hraju roli?
K těm pocitům...Jak mám poznat k čemu patří projev křičícího ega, které se pořád něčeho bojí a co je opravdu opravdická opravdovost?! Odtud pramení jeden holý fakt. Pozor na přání, mohly by se splnit..
To je tak, když se v člověku pere snílek s pragmatičností a oba hrají hlavní roli...Mohly by být celkem dobrá milenecká dvojice...