Poslání

Anotace: Něco si člověk namlouvá. Ale nic většinou nezmění. Realita a chtění jsou věci rozdílné. Přesto musí mít víru v sám sebe. A především i psaní musí dělat s láskou

Jsem už stár,
a pořád v sobě hledám poslání.
Už i Boha jsem se ptal.
Jsem snad básník, či mám ducha k próze sepsání?

A mám vůbec k tomu nadání?
Nu, kousek mého filozofování:

Sám sobě mnohokrát opakuju: "Ty a básník? Co si to namlouváš! I vypravěčem by jsi byl mizerným. Kdy už konečně pochopíš, že básně nejsou jen podařené rýmy,či vyjádřené sdělení, ale jde především o pocit, určující polohu a stav duše".

Báseň sama je nepopsatelná, tajemná prázdnota pulzující nekonečným vesmírem. Je sdělením, jež je zároveň plným a zhmotnělým pojítkem mezi lidmi a nekonečnem. Vždyť vše krásné je stvořeno pro člověka. A teprve v této kráse je Bůh či Alláh, Budha nebo Šiva, a všechno To Božstvo co je nad námi oslaveno.

Dobrý básník není sice nástrojem tuctovým. Ale pořád je jen nástroj, kterého vede vyšší moc, obsažena v talentu jeho mysli - v jeho duchu.

Je jako kosa v rukou žence, jenž nejprve zrnem pole osévá a potom sklízí plody své práce, aby dal vzniknout chlebu, který je našim pokrmem.

Tak samo i básník. nejprve musí dostat inspiraci, řekněme vnuknutí ducha (setba). nato předává myšlenky papíru. Člověk by řekl: "hotovo, konec, je vystaráno".

Omyl.

Aby slovo vydalo na chléb, musí být splněna základní podmínka. Musí to nškdo přečíst (žeň) a hlavně pochopit.

I to je však málo.

Báseň musí vyvolávat u čtenáře pocity, nálady, stavy a rozpoložení mysli (chléb) s hloubkou jednotlivých prožitků. výsledkem je krása.
A tvořit literární krásu - to nemusí umět jen velcí básníci.

Jednou, možná jednou to dokážu i Já.
Možná někdy. Snad...
A už konec. jdu pro radost rýmovat.

Sedím a přemýšlím, ruce mám složené v klíně.
Ne. Nejsem lenivec.
To čekám, až pootevrou se myšlenkám, duchovní síně.