Hrdost

Všechny ty mladý (i starší) kluky s holou hlavou (i bez), co se na té pomyslné „křižovatce“ vydali rázným krokem vpravo bych naložil do dobytčích vagonů a poslal na dlouhou cestu bez zpáteční jízdenky. Zažít si, ne to nebylo žití, strávit pár týdnů, možná měsíců „tam“, kde by se ta jejich HRDOST svíjela, skučela a sténala v blátě nasyceném jejich krví. A až by přede mnou klečeli, majíc podobu živých mrtvol, „lidských“ trosek, zbavených i posledních zbytků lidskosti, v jejich očích by byl jen prázdný, dlouhý a studený tunel strachu a zoufalství…klečeli zesláblí na pokraji fyzických i psychických sil s duší totálně zjizvenou panickým a neustálým strachem o udržení posledních podlomených zbytečků toho, co dokazuje, že žijí…ale nebyl bych jako ONI, nekopl bych je okovanou botou do obličeje, dal bych jim „svobodu“ a věděl, že jejich lidské duše by navždy zůstaly tady, že se už nikdy v klidu nevyspí, neuniknou těm šíleným a neodbytným vzpomínkám…že už nikdy nenarovnají svůj hřbet…