Vivisekce jako důsledek lidské pohodlnosti

Anotace: Víme co jíme?

Mnozí z nás si ani neuvědomují, čím muselo projít zvíře, jehož maso máme na talíři, před svou smrtí. Zákonem ukládané předpisy se v komerčních velkochovech často nedodržují a nebýt nejrůznějších ekologických hnutí, otřesné informace o zacházení se zvířaty se mnohdy nemají ani šanci dostat na povrch, do povědomí veřejnosti.
Zásadní otázku je třeba si položit i u problematiky tzv. laboratorních zvířat. Testování kosmetiky pomocí moderních přístrojů je pro mnoho firem finančně vyčerpávající, a proto volí raději způsob sice nelidský, zato však levný. Jako by pro vědce zákon o týrání zvířat neplatil. Zákon má snad platit pro všechny stejně, ne?
Vraťme se ale k původní prvně zmíněné problematice. Tržní ekonomika je v dnešní době neodmyslitelný trend – boj proti ní by se rovnal boji s větrnými mlýny. Avšak ne všechny „subjekty trhu“ jsou pro takovýto typ ekonomiky vhodné. Zejména jde-li o živé bytosti. Bylo by nanejvýš hloupé vracet se do patnáctého stolení k názoru Reného Descarta, který prohlašoval, že zvířata nemají duši či necítí bolest. Mají stejně jako lidé vyvinutou CNS, receptory bolesti a chladu a řadu dalších společných znaků. Velkochovy drůbeže či jiných zvířat určených k požívání jsou proto nanejvýš nevhodnou alternativou. Tisíce zvířecích kusů totiž umírá jen proto, aby se maso stovek z nich vyhodilo jako prošlé, či zkažené. Příčina je v nadprodukci, což je průvodní jev tržního hospodářství. Trh se musí nasytit, konkurence se musí předčít. Ceny masa tak mnohdy klesají až na nejnižší možnou sumu, která se ani zdaleka nevyrovná utrpení, které musely zvířata ve velkochovech prožít.
Myslím si, že spousta lidí by si za maso připlatila, věděla li-by, co se se zvířaty děje za zdmi rádoby moderních velkochovů. Obvykle se na nejotřesnějším týrání podílejí ty firmy, jež vykazují největší zisk, neboť neinvestují do moderních technologií, které by zvířatům urychlily hynutí. Firmy jako KFC a McDonald´s jsou například korporace, které nemají ani v nejmenším zájem spolupracovat s jakýmkoli ekologickým hnutím či přispět na jejich podporu, neboť se to v zásadě neslučuje s jejich kapitalistickou ideologií a mohlo by to také samozřejmě ohrozit jejich monopolní postavení mezi ostatními koncerny.
Zamyslíme-li se nad problematikou týrání zvířat ve velkochovech do hloubky, zarazí nás již základní princip lidského počínání. Vinou člověka jsou zvířata od svého narození až do své smrti držena v nesvobodě, zostřené krutým zacházením. Skot nemá mnohdy dostatečný prostor, krávy jsou ve většině případů nuceny k laktaci v nadprodukci, která naprosto převyšuje jejich přirozenou schopnost dojení, slepice bývají drženy v malých klecích po desítkách, přičemž ty silnější šlapou po mrtvých tělech těch slabších. Ze strany člověka jde o naprostou neúctu k životu, přírodě a světu kolem nás, naprosto zastíněnou touhou po kapitálu.
Pro představu – současné tempo dojení krav je v přepočtu na člověka naprosto vyčerpávající a téměř neúnosné. Průměrná plodná matka by musela denně dát 2,6 litrů mléka.
Otřesná skutečnost je také doba usmrcování krav ve chvíli, kdy jsou již k dojení „staré“ a je čas je nahradit mladšími kusy. Opět v přepočtu na člověka – je to podobné, jako by byl otrok, odmalička držen v zajetí a nucen k tvrdé práci, zabit ve věku dvaceti let. Má snad člověk právo rozhodovat o osudu zvířat takovýmto nelítostným způsobem a likvidovat je při prvním poklesu zisku z jejich produkce?
Mnozí by mohli namítnout, že řešení situace neexistuje. Kapitalismus zkrátka vyžaduje určité oběti a uplatnění práva silnějšího. Proč však nevybudovat ekofarmy, kde by zvířata žila v důstojných podmínkách, mohla by se množit dle chutě a potřeby, nikoli pod rukou inseminátorů a měla by dostatečný prostor pro výběh, pastvu a páření?
Usmrceno by mohlo být vždy tolik kusů, kolik vyžaduje trh a veškeré maso by tím bylo spotřebováno. Samozřejmě – tento způsob má háček – je finančně náročný. Jsou snad lidé tak hloupí a bezcitní, že by nebyli s to připlatit si za lepší podmínky pro zvířata, jejichž maso by nebylo vykoupeno utrpením?

Přejděme nyní k druhému, neméně podobnému problému. Jak se vůbec může lidstvo, praktikující až středověké metody vědeckého výzkumu, považovat za civilizované? Co asi prožívá vědec, který vědomě mrzačí psa, aby následně zjistil, že rtěnka, kterou vyvíjí, způsobuje stárnutí kůže?
Pokusy na zvířatech jsou opět důsledkem lidské honby za penězi. Metody, které mohou již plnohodnotně utrpení živých tvorů nahradit jsou stále nahrazovány levnějším mučením nejrůznějších savců. Často dochází k tomu, že po umučení zvířete ten či onen vědec zjistí, že by si předešlý pokus mohl ověřit chemickou rovnicí na papíře. Proč by se ale zdráhal, když mu nehrozí za týrání zvířat žádný postih? Spousta lidí z důvodů neinformovanosti jakožto i spousta vědců z důvodu vypočítavosti tvrdí, že pokusy na zvířatech nelze nahradit. O desítkách alternativních metod se již ale mlčí. Vedle matematických modelů a počítačových programů existuje i levnější metoda pokusů na rostlinných pletivech. Výborný, leč nepoužívaný způsob. Otázkou zůstává, proč? Existuje také metoda placentární, jejíž použití simuluje skutečnost ještě spolehlivějším způsobem.
Vedle těchto metod existují dále pokusy na mikroorganismech – a když už jsme v civilizovaném dvacátém století, nesmím opomenout ani experimenty s umělou tkání, která bohatě nahradí živý organismus. Mohl bych jmenovat dál a dál, avšak zastánci vivisekce budou mít dál zavřené oči, neboť moc dobře ví, že zvířata přece žádnou bolest necítí…
Není na škodu si jeden takový případ konkretizovat. Draizův test spočívá v testování dráždivosti chemické látky. Aplikuje se tak, že se nakape zvířeti do očí a dle kýžené reakce se pak určí, zda je látka dráždivá, silně dráždivá či lepkavá. Zvíře tak nesnesitelně trpí a často přijde o celé oko, přičemž má poškozenou i sliznici okolo něj. Alternativou by mohl být tzv. Test světelných bakterií, při němž se aplikuje chemikálie na mikroorganismy schopné fluorescence. Jejich síla svitu pak určí, do jaké míry je látka zdraví škodlivá.
Za zmínku také stojí lov zvířat pro jejich kožešiny. Lidská touha po dokonalosti žene pytláky ke krutému mučení kožešinových savců, kteří jsou ubíjeni pomalým a bolestným způsobem, neboť jejich krev by samozřejmě kožešinu znehodnotila. S tím souvisí i bohulibé zábavy bohatých vrstev(např. hony na lišky), které s sebou přinesly přežité tradice ze středověku.
Co tedy z úvahy vyplývá? Nic než to, že člověk ještě stále nevyspěl k opravdovému lidství, ke kterému by měl směřovat. K lidství, projevujícím se respektem k přírodě, slabším živočichům a úctou k přírodnímu bohatství, které mu bylo dáno k dispozici.