Bez názvu 1

Anotace: Jen takový výplod po dlouhé době;)

Asi jsem potřebovala něco dělat, než jen nečinně sedět a hledět na ohniskovou vzdálenost, co mi vlastně vůbec nejde do hlavy. Možná to bude tím, že to ani nechci pochopit. Prostě jsem před tím chtěla utéct. A dopadne to zase stejně, samým vyčerpáním nad tím usnu. Přesně toho se děsím. Toho, co udělám, kam půjdu, co se stane. My přece vůbec nejsme svobodní lidi. Dnes se musím naučit, musím jít spát, zítra musím vstát. To je samé musím, musím, musím. Tak strašně to nemám ráda. Snažím se to odkládat, i když vím, že je to absurdní. Jako bych chtěla, aby to už bylo za mnou, ale ono pořád není. Musím tou zdí prostě projít. Nikdo to za mě neudělá, bohužel. Dost často bývám kvůli těmhle věcem nervózní. Totálně mimo. Nedokážu se soustředit na jednu jedinou věc. Pokouším se o všechny najednou. A to je nejhorší. Nedokážu se kontrolovat, zmatkuju. A až tou zdí projdu celá vyklepaná a se značným oddechem, stojí tam druhá. Zkrátka, pořád mě něco čeká.
A tak, abych se nemusela učit, jezdila jsem myší nahoru a dolů po všech těch mých sbírkách. Ani jsem je nečetla, nechtěla jsem si přivodit ještě nějaký minulý myšlenky, co už mám dávno za sebou a taky je tam chci nechat. Jen jsem tak jezdila, a počítala, kolikrát se to sekne. Vlastně nepočítala, jen si tím přilévala větší nervy pod kůži. Když už jich mám tolik, tak je to jedno. Čeho jsem si však stihla povšimnout pod sklápějícími se víčky pod tíhou celýho toho týdne bylo to, co jsem přesně všechno psala. Nějaký pocity, myšlenky, fantazii, to je jedno, ale skoro všechno to byla poezie. Proč mi nebylo vhod psát normální text?
Asi proto, že básně jsou obecné, nejsou tak přesné. Básně jsou prostě zašifrovaný. Tam můžete akorát tak hádat, jak mi je. Ale prostý, konkrétní text, to je něco jiného. Já jsem totiž nechtěla, abyste věděli, jak se přesně cítím. Nikdo nemusel znát ani kousek mé hlavy. Nikdo nemusel vědět jak jsem sama, vedle prázdné židličky, seděla a kolem se proháněl čert, jak jsem své kámošce ukradla hada, ani jak jsem každej večer tajně brečela na táboře. Ale teď, to už je mi fakticky jedno. Vždyť ti, co to čtou mě absolutně nikdy neviděli, neznají mě. A bůhví, jestli to vůbec někdo čte.
A zas je z toho něco jinýho. Já jsem to tak prostě nechtěla napsat. A o čem jsem chtěla psát? Snad o prázdnu.