O zbytečnosti poezie.

Anotace: Osvícený nakladatel(možná blázen) vydá nejprve dvacet kuchařek a až potom sbírku básní.

Sbírka: Pošetilé úvahy rádoby moudrých.

Každý, kdo se zaobírá psaním poezie a pokusil se své
dílo prezentovat ve svém okolí, často narazil na pevnou
bariéru takzvaně "normálních lidí". Ti slušní se snaží
omluvit, že básničkám vůbec nerozumí a mezi "řádky jejich
řeči" vytušíte, že poezie je pro ně jen zbytečnou přítěží.
Ti druzí vás mnohdy nevybíravým slovníkem pošlou "někam",
protože ONI jsou praktičtí lidé, které nějaké hovadiny
neoslní, je zajímají pouze fakta.
Potom nezbývá než nadále psát hlavně pro vlastní potěšení
a případně uveřejnit svá dílka na literu pro stejná
individua jako jste vy sám. Nezbývá než se zeptat:
" Je poezie opravdu tak zbytečná ???"
Vzhledem k tomu, že tato úvaha je filozofická měl bych
umět na ni odpovědět. Kdysy dávno jsem četl jakousi
knihu, bohužel jsem už zapomněl název knihy i jméno
autora. Ta kniha byla přeložená z čínštiny a nebyla
prvoplánově o poezii,patrně pojednávala o čínské
medicíně nebo snad o bojových umění. Přesto bych rád
úryvek vlastními slovy převyprávěl:

Svět poezie očima čínského mudrce.

"Mistře, co je to ta poezie?"
Stařec odpověděl: "Možná tě udiví ta jednoduchost.
je stejně prostá jako vodní hladina, jako tato květina
či jako oblaka na nebi. Je daleko pochopitelnější než
TAO. Nebe a Země existují stejně dlouho jako poezie.
S nebem a zemí byla stvořena ta největší krása.Paprsky
Slunce a svit Měsíce osvětlují oblaka a tvoří nám tak
obdivuhodný a proměnlivý úkaz, to veliké a viditelné
lidským okem. Každičký zvuk kolem nás vzniká z pohybu.
Vše kolem nás má svoje ústa. Pokud jsou v pohybu
slyšíme tóny a zvuky. Poslouchej zvuk horských bystřin
valících se do údolí. Podle rychlosti pohybu má pak
voda vysoký či hluboký, dlouhý nebo krátký tón. Není
sice věrná zákonům hudby, přesto však má svúj rytmus
i osobitý výraz. Toto jsou přirozené zvuky Země.
Stejně tak lidské srdce vydává při pohybu zvuk. Tak
nějak vzniká poezie a literatura. Poezie je produktem lidského srdce. Můžeš ho vidět a poslouchat všude kolem,
neboť sama příroda je tím největším básníkem,tím který
rezonuje ve tvém srdci. Tam, kde tryská pramen pohybu,
tam se ozývá i zvuk verše, ale za poezii se nemůže
pokládat žádný jiný zvuk. Zvuk verše musí vyvěrat sám
samovolně. Znáš mnoho lidí, kteří vydávají zvuk jiným,
nepřirozeným způsobem, ale to nejsou skuteční básníci.
Je málo skutečných básníků, ze kterých plyne verš sám
od sebe. Takový verš je pln melodie, podobné, jako vodní
proud hučí ve skalách, jako hrom zaduní v oblacích, či
jako jarní déšť zašumí na střechách nebo ...jako vlahý
vánek za letní noci. Poslouchej! Nezpívá pozoruhodnou píseň? Není to snad skutečná hudba? Posloucháš ty jemné rytmy?
Tak veliký a přesto prostý musí být také básník. Jeho
motivace je podobná vlnám moře. Musí se nechat unášet
tichem, bez vlastních impulzů, poslušný jako dítě. Velké
je moře, veliký je básník, ale ještě větší je Tao."

Stařec zmlknul a zaposlouchal se do zvuků moře. Tato
hudba naplňuje duši.

"...slova skutečného básníka mají ducha, plynou sama od
sebe jen proto, že duch jim dává energii a sílu. Přemýšlej a dojdeš k poznání o neexistenci pevných
literárních forem a zákonů. Báseň, která z vlastního
popudu vytryskla z pramene, se pohybuje svou vlastní
silou a nechová se podle zákonů daných lidmi."

"Mistře, ...a jaký důvod má básník k napsání básně?"

Nad touto otázkou mudrc vyjádřil údiv jako by těmto slovům ani nerozuměl: "Ptáš se, proč básník píše verše?"

"Ano, mistře, proč jen to dělá?"

"Proč jenom šumí moře a zpívají ptáci? Víš to snad?"