Dopis drahému

Anotace: ...

Sbírka: Dopisy

Můj drahý,
píši Ti dopis ve chvílích osamění, kdy pouze svět čtyř stěn mi říká paní. A kapička smutku, nostalgie a skepse se dotkla mojí duše, ve chvíli, kdy se řetězy snaží spoutat moje srdce a divný černý přízrak se snaží být mým pánem. Píši Ti tento list plný bezvýznamných řádků, které beztak nikdy nebudeš číst, protože bych ani nedovolila, aby se byť jen zlehka dotkly Tvých smaragdových očí a vrhly stín na všechno to krásné v Tobě. V nás.
Když se na Tebe dívám, mnohokrát si pomyslím, že by sis zasloužil někoho lepšího, než jsem já. A v Tvých očích vídám občas to dychtění po novém a krásném. Ale nevyslovíš to a dál setrváváš s mým nedokonalým tělem, které v sobě nosí rozháranou duši. Tu, která je plná stínů a skrývá bolesti, dobře utajené a schované až v tom nejzazším rohu. Pokud ovšem někdy nevyplavou na povrch a neplavou po hladině viditelné pro oči všech a všem znepříjemňující bytí. Možná si mnohdy řekneš, že si neviděl tak temnou duši – a musela bych Ti dát za pravdu. Smutky, rány, bolesti – vše zůstalo zachováno v původních podobách, nesmazané, nezmírněné a napadá to každou buňku mého těla. Podléhám. Jako zraněná laň zmateně bloudící po lese, bloudím já po světě utopená ve svých vzpomínkách. Ale co je ještě horší – naivně věřící v budoucnost, ve splnění svých snů, uskutečnění hloupých plánů. Odpověz, řekni – splní se vlastně někdy aspoň jeden z nich? Radši mlčíš, protože i Ty víš, že ta šance mi nebyla dána a dosáhnout jí můžu jen tvrdým bojem. Jenže – jsem slabá. Ohýbám se v nejmenším poryvu větru jako suchá větvička a zároveň vládnu těm nejsilnějším řekám světa – jenže k čemu to je, když jsou to jen řeky beznaděje, bezmoci a úzkosti? Nevím, jak dlouho ještě vydržím stát. A ke všemu ta nejistota…Zpropadený otazník na konci všech vět…A pak ta nejbolestnější otázka – jak to dopadne s námi? Dostaneme tu šanci my a bez boje? Vše jednou končí a něco nového začíná… Jen já nechci říkat sbohem…Nenávidím loučení…
Ty ale držíš v rukou všechny karty – i mého srdcového krále…Můžeš ho odhodit, vyměnit za lepší kartu… Vlastně bych se nezlobila, i když mé srdce by se rozpadlo na milion kousků. Chápala bych, že chceš vyměnit stínovou paní a srdcového krále za někoho, komu bylo shůry dáno, za klauna nebo vílu, kdo ví… Vím jen, že úsměv by uměl rozdávat na potkání, řádky bílých perel by osvítily i noc, dovednosti by zachraňovaly jeho sny a vše by byla skutečnost – ne jen iluze, jakou kouzlím každý den já…Třeba i Ty bys byl šťastnější…
Když už chci skončit své psaní, hledám tu nejvýstižnější větu, která by vše řekla i bez všech těch předchozích nesmyslů. Nemůžu se znovu ubránit karetní hře – možná proto, že i sám život je hra. Nesmírně krutá. A tak i Ty můžeš krutě tu ubohou malou kartu s člověkem s korunou a malým červeným srdíčkem odhodit – anebo mě můžeš zachránit a už nikdy za větou nenapsat otazník…