Jen tak si ťukám do klávesnice

Anotace: Kdysi dávno napsaný, znovu objevený článek. O tom, jak mě baví psát..

Jsou tři hodiny ráno. Nevěřícně zírám na hodiny, ale spát se mi nechce. Ne, prostě spát nepůjdu, ještě nepřišel ten pravej čas. Snažím se něco „smysluplného“ napsat, protože mám neutuchající potřebu se vypsat. A tak to dělám docela často, když píšu, cítím se tak spontánně, tak svá, můžu si psát, co chci a jak chci, aniž by mi v tom někdo bránil. Klidně si můžu psát nespisovně a nikdo mi nemůže nic říct, nikdo mi červeně neopraví chybu jako učitelka ve škole (pokud tedy pomineme opravu chyb ve wordu). To nekonečné civění do monitoru a čtení si pořád dokola toho, co jsem kdysi zplodila, mě tak nějak naplňuje. Miluju to.
Nejlépe se přemýšlí před spaním. Kdybyste někdy sledovali moje myšlenkové pochody před spaním, jistě byste se divili, že něco takového vůbec můžu vymyslet. A občas se divím i já. Mít u sebe tužku a papír, tak by ze mě možná i něco bylo, jenže asi to tak má být, moje myšlenky mají zůstat schované v mé hlavně a objevit se jen na moment a pak zase zmizet jako krásný sen, ze kterého se nechcete vzbudit. Proto píši zásadně a jenom v noci a při dobré písničce. Nesmí být ani pomalá a ani příliš rychlá, prostě tak akorát. Ještě kafíčko, prosím, a jsem naprosto spokojená. Co na tom, že si to nikdo nepřečte a nikoho to nezajímá. Jsou to jen a jen moje chvíle. Dá se říct, že to nedělám kvuli tomu výsledku, ale požitku. Chápete? Nejde o to vyhrát, ale zahrát si.. Píšu si pro sebe. Jen si tak ťukám do klávesnice a popíjím kavičku. Vím, že jednou, až si to budu číst, si živě vybavím ty momenty strávené u notebooku- respektive ty noci, kdy už se mi klížily oči, ale přesto jsem pořád jen psala a psala nesmysly a bylo mi báječně…

Na psaní musí mít člověk náladu a pak to už jde samo. Když jí nemám, je to jen bezvýsledné sezení a čekání na políbení múzy, které ve většině případů stejně nepřijde. Znám to z vlastní zkušenosti, někdy můžete múzu prosit, jak chcete a stejně vás nepolíbí. Taky se nesmíte nutit. Když píšu z donucení, nenapíšu nic a nebo napíšu, ale stejně pak zmáčknu to tlačítko „DELETE“ a není z toho nic, jen prázdná bílá stránka tak, jako byla na začátku…

A proto si přeji, aby mě „psací“ nálada nikdy neopouštěla. Přeji si, aby nikoho, komu psaní přináší štěstí, neopustila múza a chuť psát. Ať máme čím těšit naše zchátralé duše, zlomená srdce a ať stále hledáme útěchu v psaní…

… potom stojí za to ponocovat….