NĚKDY ŠKODÍ I PŘÍLIŠNÁ KOLEKTIVNOST

Anotace: Nejrychlejší kolektivní hra na světě. To je lední hokej. Ta soudržnost, kolektivnost a oddanost je v utkání hrozně moc potřeba, ale bereme-li v potaz úplně všechno, přiznejme si to - všeho moc škodí.

Hokej je odjakživa prezentován jako nejrychlejší a nejadrenalinovější hra na světě. S tím nelze jinak než souhlasit. Kde jinde se hra ocitne na jedné straně hřiště a v příštích několika vteřinách se už zase točí na té druhé? Existuje nějaký jiný sport ve kterém je možné udělat něco s výsledkem pouhých sedm sekund před koncem? Nějaký jiný sport, ať už zimní nebo letní, ve kterém by tak moc záleželo na soudržnosti, kolektivnosti a oddanosti? Hokej je mimo jiné i nejkolektivnější hrou na světě. Budeš hrát jenom sám na sebe a chtít jenom dávat góly? Pak nikdy nemůžeme uspět... Ale ruku na srdce – není někdy přílišná kolektivnost trochu na obtíž?
Všimla jsem si toho už dřív, ale nápad napsat tuhle úvahu jsem dostala teprve včera, když jsem mohutně povzbuzovala českobudějovický Motor v zápase s Vítkovicemi, aby vyrovnal na 2:2 a dovedl alespoň zápas do prodloužení. Budějovičtí hokejisté hráli pár minut před koncem třetí třetiny za stavu 2:1 pro Vítkovice přesilovku, ale nesnažili se dostat se těsně před branku a střílet. Naopak, oni jako by si dávali přednost, kdo dá gól!
,,Tak Milane, já ti to přihraju!“
,,Ale ne, neblbni... dej si ho ty!“
,,Ne, ty to potřebuješ víc...“
,,No tak, tak že bych ho tam dal já? No... ne, přihrajte to dozadu, jestli ho nechce dát někdo tam.“
,,Jo, dobře. Romane, chceš si dát gól?“
,,Ne, nechte to na Milanovi.“ A šup, přihrávka zpátky na Gulaše.
Nedělají to samozřejmě jenom České Budějovice. Takových týmů je daleko, daleko víc. Třeba Česká republika na olympiádě ve Vancouveru i na světovém šampionátu. Ale popsala jsem zrovna včerejší situaci, jelikož jí mám v paměti nejvíc.
Samozřejmě – hokej je, jak už bylo řečeno, kolektivní hra, a být jako ruská sborná, kde jsou občas problémy mezi Ovečkinem a Malkinem, jelikož ,,Ovie“ si chce dát gól, aby potvrdil pověst kanonýra, tak to nepřihraje ,,Žeňovi“ a zkazí tím šanci celého týmu, to rozhodně dobré není. Ale pro změnu si přihrávat moc – Klepiš, Jágr, Červenka, Jágr, Červenka, Jágr, Klepiš, Červenka, Klepiš pálí – nic, Jágr, Klepiš, Jágrova střela vedle, a tak zase Klepiš... to zase co je moc, to je příliš, že.
Bez kolektivnosti by to nešlo. Když v týmu vládne dusná atmosféra, a každý hraje sám za sebe, nikdy to ničemu neprospěje. Nebo jsme snad na jednadvacáté olympiádě v kanadském Vancouveru letos v únoru viděli nějaké úspěchy? Tam bohužel o týmové hře moc mluvit nešlo. A pro změnu na mistrovství světa jsme viděli perfektní případ hry ,,jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Jak to dopadlo netřeba připomínat.
Ale když si ti hráči zase přihrávají moc, skoro jako by se báli, aby to nebyli oni, kdo vstřelí gól, a tak to ještě přihrajou dalším dvěma, na které je už gólman připraven... rozhodně to neprospěje minimálně výsledku hry. Ne každý hraje tak skvělé oslabení jako Češi, aby si mohl dovolit nestřílet góly v přesilovkách. Když se tohle stane v početní výhodě 5x4, dá se to ještě jakž-takž pochopit. Ale jakmile tohle někdo tvoří v dvojnásobné početní převaze, nenacházím pro to slov.
Každopádně jednu výhodu pro to vidím. Jako budoucí sportovní komentátorka si toho nemohu nevšimnout. V Naganu při kanadské power-play tvořila kolébka ledního hokeje na Haška v české svatyni takový tlak a střílela z takových pozic, že to Robert Záruba skoro ani nestíhal komentovat. Přesilovky, které dneska hraje většina mančaftů, se dají stíhat úplně v pohodě. ,,Plekanec, Eliáš, Plekanec... Eliáš, ještě jednou Plekanec a Eliášova lehká žabka... Plekanec... teď přihrál Havlátovi a znovu Tomáš Plekanec...“ Na takovém komentování není vůbec nic složitého! A ještě vám zbyde spousta času koukat do přípravy na zápas...
Kristýna Mitášová