O naší každodenní společnici - reklamě.

Anotace: Jaký je rozdíl mezi reklamou a politikou? Žádný, obojímu máme věřit.

Tak první část svátků máme za sebou a teď ještě zvládnout tu druhou. Hodně lidí se těší na poslední den v roce a toto období radostného čekání si nehodlá nijak zkazit.
A právě tento čas klidu a míru je jako stvořený pro mne, abych mezi čtenáři "literu" vyvolal mírné zděšení, co zase ze mne vypadne za blbost.
Dalo by se toho dost napsat o politice a politicích, ale to snad už letos nechme v klidu. Však v novém roce po poledni ty politické bláboly vypuknou s novou silou.
Pro tentokrát mě zaujal fenomén reklamy. Občas si snad ani neuvědomujeme, jak moc se nám zadírá pod kůži. Hlavně ta televizní. A na dvou příkladech bych rád ukázal, že výrobky propagované v televizi mají svoji nezpochybnitelnou kvalitu.
O účincích prvního výrobku mně vyprávěl můj známý. Jednoho horkého letního dne byl na koupališti. Všechno bylo skvělé, voda osvěžující, aninse nechtělo domů. Nicméně, nakonec se muselo. A právě když se můj známý chystal v kabině namydlit a osprchovat čistou vodou, zjistil, že si doma zapomněl mýdlo. V tašce měl pouze tu televizní "šaumu", kterou mu švagrová uložila koupit ve městě.
Měl pro ni dva kusy, tak si řekl, že jeden zkrátka použije pro svoji potřebu. Sám má hlavu holou jako koleno, vousy holí jednou za 14 dní a jediné místo, kde se daří nějakému porostu, je prý jeho rozkrok. Takže v nouzi nejvyšší, ale zcela bez obav použil milou "šaumu" místo mýdla.
Všechno probíhalo v pohodě. Známý se osprchoval, pořádně osušil a oblékl tričko, slipy a bermudy. Pak se ale začalo cosi měnit.
Už pár metrů od sprchové kabiny se mu začalo zdát, že jsou mu slipy nějak těsné. Kouknul se na sebe a zamrazilo ho. Slipy i bermudy byly vyboulené jako při ukázkové erekci. Vzbouřily se jakési hormony. Ale ne ty správné, ale nějaké chloupkové. A navíc se vzbouřily ve velice nevhodnou dobu, protože zrovnu v tu chvíli kráčela proti mému známému nějaká mladá maminka s malým capartem.
A ta nekompromisně zakřičela: "Pomoc, je tady nějaký úchyl. Ježišmarja, pomoc, určitě je to pedofil!"
"To já ne, to moje "šauma"," vyjekl známý polekaně a pak, jak se kolem něj srocoval čím dál větší dav, ještě mnohokrát. Marně. Taška byla příliš malá a neštěstí pod jeho břichem nešlo zamaskovat. Lidi ho nechtěli propustit a zavolali na něj městskou policii. Napřed byl docela rád, že z toho nepříjemného místa zmizí. Ale jeho trápení ještě neskončilo.
Už v autě se jeden ze strážníků blýsknul větou: "Člověče, vy máte ale objem!"
"Člověče, vy jste ale pitomec," pohotově odvětil známý, ale jenom v duchu.
Na obvodním oddělení se celého případu ujala zástupkyně velitele, dáma už docela v letech. Vyslechla hlášení, pohledem přejela známého od hlavy až k patě.
"Tak se na to podíváme," pronesla s neskrývanou nedočkavostí. "Jestli to všechno není nějaká hloupost."
"Vždyť já pořád opakuju, že to ta zatracená "šauma"," zvolal můj známý a už pln zoufalství se před služebním orgánem obnažil. Asi už v tom stresu nerozlišil ani městského policistu od doktora.
Zástupkyně velitele ztuhla a pak upřela pohled do rozkroku nebohého muže.
"Ach," pronesla jen. Těžko říct, co čekala, že uvidí. Ale v tom jediném vzdychnutí bylo prý tolik opovržení a zklamání, že měl prý můj známý ještě několik měsíců poté problémy se skutečnou erekcí.
Po shlédnutí skutečného stavu věci neprofesionálními a zejména nepublikovatelnými výrazy, bez dalších sankcí, zástupkyně velitele vypoklonkovala ze své kanceláře strážníky i jejich oběť. Oběť ale tu ostudu úplně nerozdýchala dodnes.
No a druhá událost, související s reklamou, se přihodila mně.
Mám velice rád luštěniny. Jsou zdravé a jejich nežádoucí účinky se většinou zdaleka nevyrovnají kladům. Ještě jednou zdůrazňuji slovo většinou.
Nevím, co mě jednoho letošního podzimního dne napadlo udělat si doma na oběd hrachovou polévku a jako hlavní jídlo čočku po hustu a vajíčko. Leč stalo se a já jsem si oběd náležitě vychutnal. Hodinku jsem strávil příjemným nicneděláním, abych krmi patřičně strávil a pak jsem vyrazil linkovým autobusem vyřídit v sousedním městě nějaké záležitosti.
Už po pár minutách jízdy jsem ve svém zažívacím ústrojí zaznamenal nějaký neklid. A ten velmi rychle narůstal. Vzhledem k tomu, že mě v tu chvíli scházelo do cíle nějakých 45 minut, prognóza nebyla dobrá. Plyny z mých drahých luštěnin se neohroženě draly na denní světlo a já jsem si zkrátka musel, byť potichu, pořádně ulevit.
Okamžitě jsem doslova cítil, že je zle. Autobus byl sice poloprázdný, ale viděl jsem, že cestující najednou nějak zbystřili. A pak se nenápadně začali přesunovat do míst, kde tušili čerstvější vzduch. Já jsem v tu chvíli ještě nebyl identifikován jako viník zhoršeného ovzduší, ale přesto se kolem mě vytvořilo něco jako bezpečnostní zóna. Tvářil jsem se, že také hledám pravého pachatele, ale to už se blížila pohroma. Další únik plynných látek z mého pozadí učinil cestu autobusem téměř nemožnou. Proběhlo to opět potichu, ale teď už se všichni dívali na mě.
A největší hromotluk v autobuse se na mě nejen díval, ale ke mně i vykročil. Na první pohled vypadal, že je rozhodnut protlačit mě ven i zavřenými dveřmi a za jízdy. Horečně jsem uvažoval, co dělat, času nebylo nazbyt.
"Jsem muž," vyhrknul jsem zrazu hlasitě, když byl asi tak metr a půl ode mne.
Chlapík se zarazil a podíval po ostatních, jako by hledal odpověď na nevyslovenou otázku, jestli si má něco začínat s nevypočítatelným pasažérem.
Zdálo se mi, že jsem svoji taktiku zvolil dobře, a tak jsem se odvážil další věty: "A také mužně voním."
Ale to byla chyba. Hromotluk najednou ztratil svoji nerozhodnost, v mžiku byl u mě a vytáhl mě do uličky.
"Já ti dám, že mužně voníš, ty smradlavý frajere!" zařval a strkal mě ke dveřím.
Všechno probíhalo strašně rychle. Alespoň, že byla zrovna zastávka. Už jsem ale neměl čas na další, tentokrát omluvnou větu, že někdy je lépe vonět jinak. Stejně by mně asi nikdo nevěřil, protože jsem zrovna vypustil další plynnou dávku. Dveře se otevřely, já jsem jimi byl vyhozen ven, neudržel jsem rovnováhu a hubou zajel do hlíny a kopřiv.
Ještě vleže a s potlučenou sanicí jsem slíbil odjíždějícímu autobusu: "Pšíště poušiju "olt špajš"."
Tak tyhle dvě příhody jsou právě tak pravdivé jako televizní reklama. Myslím, že funkčnost obou zmíněných výrobků nebyla zpochybněna. A tak se i v budoucnu mohou těšit pesimisté na černou černější, realisté na šedou šedivější a optimisté na bílou bělejší.
Možná to v tom našem žití má takto být. Možná by bez všeliké té reklamy bylo na světě více nudy. Tak šťastný a veselý nový rok - i s reklamou.