Návštěvnost
Splněný sen
Splněný sen
První měsíce jsem si vážně užívala, vesela dováděla o přestávkách i při vyučování, rychle namrskala, co bylo potřeba, a hurá poveselit spolužáky. Paní učitelka si to užívala viditelně méně, stála jsem denně na hanbě, ukazovla mě jako zlobivou holčičku v ostatních třídách, byla jsem permanentně poškole, domů jsem valila řetězce úžasných poznámek (O hodině počtů jezdí pod lavicemi a šimrá spolužáky. Tím narušuje hodinu. Žádám o důrazné potrestání.)Doma pak vypuklo druhé kolo, leč výsledky se nedostavovaly.
Jedou se nás paní učitelka zeptala, čím bychom chtěli být. Byl to dost komický dotaz, vezmu-li v úvahu, že nám bylo šest, proto i odpovědi byly dost komické (nejčastěji kosmonaut nebo popelář). Já měla ale jasno - Chci být učitelkou! Řekla jsem to hezky nahlas, paní učitelka se tak polichoceně usmála a zeptala se mě, proč? A to vážně neměla dělat! "Protože bych nedávala děti do kouta," vypadlo ze mě z kouta, kde jsem se právě zkázňovala.
No a tím to začalo! Můj souboj. Souboj malé holky a dotčené pedagožky. A také tvrdohlavé přesvědčení, že takhle by to ve škole být nemělo. Jak jsem postupovala ročníky, stále víc jsem se utvrzovala v přesvědčení, že chci učit. Že chci učit jinak. Neříkám, že lépe, ale JINAK! Začala jsem si všímat skvělých kantorů, ve své podstatě jsem je "vykrádala", a také studovala ty nespravedlivé nebo frustrované. Ty, co si zvyšují sebevědomí na dětech (je to velice snadné, ale také laciné vítězství).
Střední a vysokou školou jsem prolétla jak meteor - a vzhůru do procesu! Jak koník na startu, i kopýtkem jsem, myslím, hrabala. Vydala jsem se vlastní cestou - a pochopitelně okamžitě narazila. Po první inspekci jsem se dozvěděla, že učitelství je vážná věc, že je to POSLÁNÍ! (Tak na tuhle větu jsem vážně alergická.) Hlavou mi blesklo, že je to spíš k pos..., ale snad úplně poprvé jsem mlčela. Skončit hned po dvou měsících se mi vážně nechtělo.
Od té doby jsem se moc nezměnila - pořád hledám, jak děti zaměstnat, zabavit, rozesmát - a přitom jen tak mimochodem taky naučit to, co budou potřebovat při dalším studiu nebo v životě. Přiznávám, ne vždycky se mi daří, ale snažím se. Nejsem bůhvíjak úžasná učitelka, jsem jen ženská, kterou její práce baví.
Mnohokrát jsem si vzpomněla na svou první kantorku a mnohokrát jí poděkovala. Ne za to, že na mě byla zlá, že neměřila stejným metrem, že mě ponižovala a zesměšňovala. Ale za to, že mi ukázala, jak ne!
Když tohle prožijete, je potom snadné být jiný. Splnila jsem si svůj dětský sen. Díky, paní učitelko!
Komentáře (11)
Komentujících (10)
Doporučit
TiskPanebože, kde učíš?
Já jsem ve funkci zoufalé matky, která se snaží vysvětlit svým dětem, že učitelky MUSÍ poslechnout, i když pro ně svým způsobem vyučování nejsou žádnou natož přirozenou autoritou, protože to zatím tady prostě jinak nefunguje a na montessori či podobný typ školy jednak nemám dost financí a druhak je od naší vesničky střediskové daleko na to, aby to denně absolvovaly, takže u nás probíhá /hlavně s tou mladší samorostem, který vnímá absolutně jinak než její okolí.../vyučování doma, kdy nejdřív blbnutím odbourám absolutní nechuť k učení a pak /pokaždé jiným způsobem/ ji naučím látku právě probranou ve škole, která ji absolutně nezaujala, jelikož paní učitelky to mají drsně na háku. Už ji nebaví tam ani docházet, jenže se holt musí naučit, že hlavou zeď neprorazí a tak pomalu, ale jistě dozrává k názoru, že bude učit, aby děti škola bavila... protože to, co je učí ve škole teď ji nepřipadá k ničemu... a když si denně vezmu "sešit" a pak ji mám z těch hesel, která tam má, vysvětlit v obrazech učivo je z toho zábava pro celou rodinu na celé odpoledne... myslím si, že to není o těch zlobivých dětech, ale o unavených kantorkách, které jejich poslání nebaví... a je to pak znát. Doučuju angličtinu dva její spolužáky,, vždycky se u toho všichni čtyři/plus přítel, druhá dcera i syn/ nachechtáme a není to stres ani povinnost, děcka si u toho čmárají na papíry a baví je jak jazyk tak ta hodinka, kterou tady strávíme. Nejsem pedagog,/ což mě teď mrzí,/, netuším co je udržet dvacet dětí při pozornosti každý den, před tebou smekám a moc tě tvým žákům přeju, protože takové holky jako jsi ty můžou zachránit svět.
18.06.2011 15:41:00 | Žqáry
píšeš krásně, tvá sdělení jsou lidská a ryzí...ST!
12.06.2011 09:35:00 | hašlerka
víš já si myslím,že to není ani tak o tom jaké je to povolání,ale o tom,že jsi dobrý člověk a to je to podstatný..
a máš úžasnou schopnost sdělovat obyčejné věci,jednoduché pravdy...že se čtou jedním dechem.
07.06.2011 21:04:00 | Mbonita
takových ale moc není...S.T.
02.06.2011 19:40:00 | ZILA78
co přeháním???
tak to rozebereme;
"Jsi Bůhvíjaká učitelka!" - znamená, že především Bůh ví, jaká jsi
"V mých očích jedna z těch,co skromností je velká" - skromná jsi zcela evidentně, už asi nikoli jen v mých očích
"co kráčí po schodech a stoupá vzhůru empatií" - Ty kráčíš, jako většina, co se věkem dokáží odprostit od malicherností a obohacují sebe i jiné o vědomosti a empatii máš též
"co dětem bránu otevírá, by mohly v život vyjít" - k tomu nemusím nic dodávat, to vidím u syna
"a znaly, jaká míra je všeho akorát, a též
že respekt něco značí,že nevyhrává lež
že nadutost je pláči, že laskavost je dar
a pochvala, že hřeje, že i Amos si hrál
by chápal skutky děje..." - to prostě tak je :))
TAK V ČEM PŘEHÁNÍM????? můžeš mi to prosím dát vědět???
01.06.2011 13:46:00 | šuměnka
Prosím - Šuměnka velmi přehání! Tu ódu si nezasloužím! Opravdu jsem jen úča, kterou to baví!
31.05.2011 21:23:00 | hloubavá
Takových učitelek víc:-)))
31.05.2011 20:27:00 | Javavia
Práci učitele bych nedělal ani za milión měsíčně, jelikož bych si ho asi moc neužil.V této době, bych jako učitel jistě přizabil buď drzého žáka a nebo jeho tatínka, který by si to se mnou šel vyřídit, protože jsem na synáčka zvýšil hlas :-(, :-)
31.05.2011 17:49:00 | Jeněcovevzduchukrásného
Jsi Bůhvíjaká učitelka!
V mých očích jedna z těch
co skromností je velká
co kráčí po schodech
a stoupá vzhůru empatií
co dětem bránu otevírá
by mohly v života vyjít
a znaly, jaká míra
je všeho akorát, a též
že respekt něco značí
že nevyhrává lež
že nadutost je pláči
že laskavost je dar
a pochvala, že hřeje
že i Amos si hrál
by chápal skutky děje...
už jsem Ti to jednou říkala, ale hned poprvé jsem vnímala tu úžasnou energii, co vyzařuješ...:)
31.05.2011 12:35:00 | šuměnka
Děti Tě musí moc zbožňovat a ne jenom děti:-))
30.05.2011 18:20:00 | CULIKATÁ
Úžasný a skvělý, děkuji opět jsi mi vmáčkla úsměv do rtů.
30.05.2011 15:37:00 | kasparoza