Jessica Starst 1

Anotace: Nevím, kdy přidám další kapitolu, ale když se bude líbít,tak se budu snažit co nejdřív. Omlouvám se za případné chyby. Beru i kritiku, takže se nebojte a klidně něco zkritizujte.(doufám, že toho nebude moc. :))

Prolog

Ahoj, jmenuju se Jessica Starst, ale většina lidí mi říká Jess. Bydlím v dětském domově se svým bratrem Alexem. Je mi 16, jemu je 17, a pořád mě chce ochraňovat... Chápu ho. A jsem asi jediná svého druhu. Předvídám neštěstí i smrt.

1. kapitola - Vize

Je noc a já běžím lesem, slyším za sebou hlas, který křičí ,,Stůj! Neutíkej mi!" Ale já běžím dál. Doběhla jsem až na silnici, kde vidím ostré světlo. Auto se ke mně blíží. Podívám se na své ruce, jsou blédé a mám blonďaté vlasy. Co? Tohle ale přeci nejsem já. Já mám hnědé vlasy a snědou pokožku. Auto už je přede mnou zhruba na 30metrů. Asi si mě řidič ještě nevšiml. Srdce mi bije, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a vzít nohy na ramena. Věděla jsem, že tohle je můj konec a přesto jsem tam stála. Říká se, že když umíráte, nebo máte umřít, předehraje se vám před očima celý váš dosavadní život. Chcete něco vědět? Je to lež! Jediné, na co jsem myslela bylo to blížící se rudé auto, které mě asi za 10 vteřin přejede. Chtěla jsem křičet, ale za mnou se objevil můj pronásledovatel. Pořád jsem zhluboka oddechovala a na rozloučenou jsem ho obdarovala širokým úsměvem, že umřu a ne jeho rukou. Auto už je u mně, když...

,,Ááá!" Probudila jsem se s křikem. Zase. ,, Jess? Jess! Jessico!" ,,Alexi," zhluboka jsem vydechovala. ,,Ta holka! On jí chce z-zabít! Mu-musíme jí p-pomoct!" ,,Jess, klid, zhluboka dýchej." Mluvil na mě uklidňujícím hlasem. A já ho poslechla, jako vždy. ,, Tak, správně" ,, D-děkuju." Mluvila jsem pořád rozklepaným hlasem. Asi bych vám měla říct, co jsem zač. Jenže to by bylo na dlouho a navíc, sama to moc dobře nevím, takže někdy jindy. Žiju s bratrem v dětském domově. A co, že se vlastně stalo rodičům? Matka umřela při bratrovu porodu, takže si jí nepamatuju. Chudák Alex, pořád si to dává za vinnu. Otčím byl ožrala, slušně řečeno. Neustále měl výbuchy vzteku.Když mi bylo 8, skutečně to přehnal s pitím, a když přišel domů, začal mě mlátit a obviňovat z toho že jsem děvka. Nemohla jsem chodit do školy jak jsem měla modřiny. Alex to všechno musel vidět, a věděl, že nemůže nic udělat. Musel se cítit strašně bezmocně.

Když mi bylo 10, poprvé jsem u sebe zaznamenala svůj dar, nebo spíš prokletí. Stalo se to, když mě otec znova zmlátil do bezvědomí. Viděla jsem se jak umírám. Mé "vize" se ale mohou změnit, třeba i kvůli drobnosti. U mě to bylo to, že bratr, který spal zrovna u kamaráda nějak vycítil, ze se mi něco děje, něco zlého. Když mi to vysvětloval, řekl, že to bylo, jako bych ho volala myšlenkami. Zavolal na policii a sanitku, prý věděl, že teď už se bát nemusí. Dál mi Alex řekl jen to, že mě odvezli do nemocnice a byla jsem měsíc v komatu, otce prej zabásli na doživotí...Když mi řekl tohle, chtěla jsem se za ním vydat a vlastnoručně ho zabít. Slyšet jak mě prosím o milosrdenctví, jak mi jeho krev teče po ruku... Ale to už mě přešlo, nechci být jak ty zrůdy z mých snů. Víc mi toho nikdy neřekl. A když jsem se ptala, odsekl mi, že můžu být ráda, že vůbec žiju. Za celých 6 let jsem se víc nedozvěděla.

Když jsem mu řekla o svém "daru" nevěřil mi ani slovo. Ale když jsem po čtvrt roce dostala další vizi, řekla jsem mu o ní. Týden na to bylo to, co jsem předpověděla ve zprávách. Říkali to přesně takhle, pamatuji si to do nejmenšího detailu, hlásila to Kimi Komstrová: Někdo-nebo něco – brutálně zaútočilo na táborníky skokem na jejich stan a bodáním skrze jejich těla s očima plnýma nenávisti. Útočník mířil především na hlavu, krk a horní část těla. Jedna z děvčat byla jedenáctkrát bodnuta do krku. Mladíkovi se nějakým způsobem podařilo vyhrabat se ze stanu, přičemž byl ale útočníkem udeřen kamenem do hlavy. Vrah utekl a s sebou si vzal různé věci, které patřily táborníkům, jako peněženky, plavky a podobně, ale nic co by ho mohlo stát problémy nebo risk. Vrahův motiv je naprostou záhadou a důkazy nejsoutaktéž žádné, pouze malý 80cm x 40cm dlouhý povlak na polštář, ve kterém byla pravděpodobně nesena vražedná zbraň. Identita vraha je však stále neznámá. (pozn. autora: tohle se vážně stalo, je to případ dětí z Bodomu http://czech-hate-crew.ic.cz/indexblood.php?stranka=bodom)

Nikdy se nezjistilo, kdo je zavraždil.

Vize mi od té doby chodily číl dál tím víc častěji. Nejdřív jednou za čtvrt roku, později jednou za dva a půl měsíce. Teď chodí jednou za týden, ne-li častěji. Víte, když mám své vize, snažím se je v mysli potlačit a většinou mi to jde skvělě. Vždy si žiju život poklidné šestnáctky. Ovšem jen do té doby, než se mě na ně začne Alex ptát. Nejhorší jsou na tom tři věci. Za prvé: Když své vize sleduji, jsem já oběť. A nejhorš na tom je, že nazačátku vím, že to nejsem já, ale pak se do té osoby tak vcítím, že si myslím, že jsem to skutečně já a ne někdo jiný. Je to, jakoby chtěly zabít mě a já takhle zažívám svou smrt pořád dokola a dokola a pokaždé jiným způsobem.
Za druhé: Má bezmoc. Je to v tom, že vím, co se stane, ale nemůžu nic udělat, aby se to nestalo, aniž by si lidé mysleli, že jsem blázen, či divná a zavřeli mě do blázince, nebo do jiného místa... Představte si to, jste policajt a já za vámi přijdu a řeknu vám:,, Za několik dní tadyhlety lidi umřou, zabijí je tímto způsobem..." Po tom by mě určitě poslali na léčení.Věřili byste mi? NE! Já bych si totiž taky nevěřila.
A za třetí: Nemohu se z toho snu probusit, zkrátka to nejde! Třeba se mi zdá nějaký krásný sen a najednou, zničehonic, noční múra, ale tak živá, že si myslím, že tam jsem! A co následuje pak? Mé křičení, pláč a vzlyky. A Alexovo utišování...

Pořád se mi špatně dýchá a před očima mám najednou černo... ,,Jess! Jessico! No ták, vnímej mě!" Něco mě pleskalo po tváři a já jen matně slyšela hlas, který na mě mluvil. Pomalu jsem otevírala oči. ,,No?" Mluvila jsem ochraptělým hlasem. U mě žádná novinka. ,,Omdlela jsi, zase!" Znělo to, jako by se obviňoval za to, že mě pořádně neochránil... Ale vždyť jsem jen omdlela... ,,Alexi," povzdechla jsem si, ,,Ty za nic nemůžeš, neobviňuj se!" ,,Jess, jak to můžeš říct. Zdají se ti jen sny, a ani před nima tě neochráním! Co kdyby ti hrozilo skutečné nebezpečí, hm? Co bych dělal pak? Nic! Stál a díval se, jako když jsme byly mladší?! Nedokázal jsem tě ochránit před tím, a nedokážu to ani teď!" ,,Alexi!" Už jsem brečela. ,,Ne, Jess, promiň,já, já jsem nechtěl, vždyť víš, že..." A mlčel. ,,Vím co Alexi?! Že jsi mě před otcem nezachránil?! To není pravda! Zachránil jsi mě! Kdyby jsi tenkrát nkoho nezavolal, byla bych už mrtvá!" Ty slova byla ostrá jako břitva, ale pravdivá. Hysterčila jsem, byla jsem na pokraji zhroucení, ale to nejhorší na tom bylo... že se mi špatně dýchalo... To není dobrý!

,,Jessico?! Jessico! Kde máš inhalátor?!" No jo, už jsem vás seznámila s tím, že mám astma? Ne? Teď to víte. ,,Skříňka u postele, třetí šuplík od spoda!" Alex se mi přehraboval ve věcech rychlostí blesku a všechno nepotřebné vyhazoval. ,,Mám ho!" Hodil mi ho a já si 3x stříkla. Pomalu se mi vracel dech do normálu. ,,Budeme muset na snídani." Řekl jen.