pochod myšlenek z rána dnešního které mě tak sžírají...

Jsem rozdupána syrovostí tohoto světa,svojí vlastní rozhodností která mě žere zaživa a bolest kterou zažívám si zasloužím.V dusivém vzduchu kolem mě jen ztěžka přežívám.Ať se probudím jakékoli ráno budu myslet na své němé nejbližší tváře a přemýšlet jestli mi to mají za zlé.Nenajdu nikdy hlubší slova lásky než ta,která jsou v mých očích když se na ty moje lásky dívám.
Zjišťuji že člověk opravdu nemůže mít všechno i kdyby se rval jako lev ale nepřestávám věřit že když ukážu světu svou tvář na které se zračí úsměv a když mu představím svou upřímnou bojovnost aby svět byl více naplněný příjemnějšími pocity a jednáním tak že se okolo mě začne nenápadně a nenásilně stavět jako loďka ze stránky novin.
Budu pořád doufat a milovat.
Já.