Představy štěstí

Anotace: jen ty chvíle.

Prší.
Dívám se, jak se červené muškáty na balkóně pohybují ve větru. Pro ně je to možná krize, já vidím jen klid.
Začal podzim, už se nemůžete procházet v tílku, ale všude je ten klid.
Je mi dobře a nepotřebuju nic.
Sedím si na posteli přikrytá peřinou s bílým saténovým povlečením a dívám se na svůj pokoj a ven na déšť. V pokoji není uklizeno, všude se něco válí a přitom to působí tak spokojeně. Modré zdi ohraničují balkónové dveře z teplého načervenalého dřeva, okolo dveří žluté obložení. Jsem tu zavřená a stejně tak otevřená vnějšímu světu.
Prohlížím si ty linie pokoje, jak se mísí odstíny modré, žluté a do toho sem tam třešňový nábytek. Všechno by mohlo vypadat líp, něco by tu být vůbec nemuselo a něco tu chybí, ale všechno vypadá tak
spokojeně. Já jsem spokojená. Mohla bych vstát a uklidit. Třeba to udělám. Ale teď nemusím. Teď tu budu sedět a budu si plout na své lodi představ.
Ta zvláštní nálada, co vás odnese daleko z věcí přítomných a zanese vás do světa snů, do krajin bláhových představ, k vodopádu radosti a údolí naděje. Ta zvláštní nálada, kdy sedíte a představujete si,
jak by to mohlo být. Nepředstavujete si svůj život. Představujete si situace, prostředí. Že by se mi líbilo sedět v nějakém malém domečku ve Francii u vinice, pila bych teplý čaj, venku by poprchávalo, já se koukala tím malým dřevěným okýnkem ven. Jak stojím uprostřed bílého pokoje, kde se mísí barvy šampaňského, smetany a sněhu. Jak si tam lehnu na tlustý nadýchaný koberec a pod prsty cítím tu měkkost.
Nechávám se unést svými iluzemi, usmívám se při každé nové představě, prohlížim si obrázky a dostávám se do nich a žiju tam jejich příběh.
Protože tohle jsou chvíle, kdy se cítím tolik sama sebou a tolik šťastná, protože k tomu nepotřebuju nic a nikoho.