Pár vět

Anotace: pár na sebe nenavazujících vět, co poslední dobou "zdobí" můj sešit...

Vesnice a její beztvará mysl, ulice, ve kterých se neztratíš, kouty, ve kterých se neschováš. Každý tě přece zná, každý o tobě všechno ví. To jen ty se ptáš: Kdo ve mně křičí? Kdo ve mně naříká, když slunce mizí za obzorem?

***
Nejdřív umřel, až pak vyrostl...pochopil...

***
Vítr si hraje s tvými vlasy a ty chceš odletět s ním. Však jako bílý holub, či netopýr?

***
V zelené trávě do snu se propadáš, když kapky deště stékají po ranách.

***
Slunce se ztrácí, ale ještě není noc, na tvá ňadra padá tíha soumraku, a v té chvíli, v těch barvách náhle omdléváš.

***
Ztratil se Měsíc, pohltila ho noc, tajemná propast, ve které našly útěchu...Ona a její odraz v zrcadle, zdálo se jim, že je nikdo nedokáže pochopit, ale v ten okamžik naplno pocítily příval energie a štěstí. Noc je svědkem, ona to viděla: Ta dívka v zrcadle náhle sotva znatelně pozvedla levé obočí, a pak už jen s hlubokým porozuměním pozorovali své vlastní slzy, avšak každá na tváři té druhé, než se rozhodly, že bránu do druhého světu nechají zavřenou, protože je tolik lidí, kterým musí pomoci, tolik lidí, co potřebují obejmout...Ví, že existují, ví o té druhé realitě, o křehkých hranicích a to jim stačí...Měsíc se zhroutil do jejich náručí a ony věří samy v sebe.

***
Pak malíř zakryl štětcem plachou nevinnost.