Snaha o patent na nové období

Anotace: Je období renesance, klasicismu, moji drazí, tak proč nemůže být další?

Je období například renesance, klasicismu a já mám období depresismu. Občas na pár hodin (a nedej bože dní) zmizí ve ztracenu, ale pak se jako bumerang vrací s ranou do týla jako třešnička na dortu. Jak říká můj učital na češtinu: „Dobří holubi se vždycky vracejí.“ A tak i moje soukromý „období“ depresismu mě nenechává dlouho čekat a rochňat se ve chvilkových chvílí radosti, štěstí a snad i rozkoše (…pokud se tomu, co mam na mysli, tak dá říkat…).
Při tomhle soužití, nechtěného depresivního období a mě, jesem se naučila využívat, poznávat a hluboko do mysli zarývat i malé chvíle štěstí. Úsměv druhého, přítomnost chtěného, ruku v dlani milého… A nebo jak oči dokážou vykecat na člověka jeho nálady, touhy, pocity, svěžest… Někdy je to k neuvěření. Ty malý světýlka v očích. A ať si každej říká co chce, někteří lidé je opravdu mají.
Lidé se obohatí jiskrami v očích tím, že si najdou osobu, které dali své srdce, páč to a poněvažd, právě láska dokáže vyvolat tyhle světlušky, zároveň však oči oslepit. Proto v bláhové nevědomosti si myslí, že dát svoje srdce (životu důležitý to orgán – podotýkám) je něco krásnýho a šlechetnýho. Pro mě ale bláznovství! Ale co má dělat člověk, kterýmu se rozum odstěhoval do Humpolce? Chudáci… Co na to jinýho říct?
A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci! Ty potvory vám vlezou uplně všude!!!
Abych víc definovala svoje depresismický pohnutky (, od kterých jsem odběhla, což je u mě normální, protože sem přelítavej tvor), tak musím říct, že depresismus otevírá oči do života… Zároveň však totálně utlumuje chuť do něj a užití jeho samotnýho a zastírá rozum (tedy pokud ještě vůbec je).
Nechci nudit úvahama, jen žádám o patent na nové období vedle klasicismu, renesance a dalších. A teď jdu za sebou zavřít dveře. Schovám se do svýho soukromýho světa fantazie a všechno bude zase fajn. Aspoň na chvíli… Než zase deprese zaklepe na vrátka…

PS: A nehorší ze všeho jsou stejně ty trpaslíci!!!