Upír ve skříni, Epilog

Anotace: -

Konečně prázdniny!
Léto už je v plném proudu. Vzduch se stává téměř nedýchatelný a trávit polovinu slunečných dnů ve škole je utrpení. Komáři se letos nadprůměrně přemnožili, takže neexistoval nepoštípaný jedinec. Jakoby město postihla epidemie růžových kousanců. Hlavně to neškrábat, opakovala jsem si a třela zarudlé chodidlo o hrubý koberec. V noci mě nějaký hnusný komár poštípal do paty. Čertovsky to svědí.
Člověk si nevybere. Otravný hmyz ho pronásleduje všude. Komár nebo mol.
Snad jen upíři zůstali ušetřeni. Jejich krev (dá-li se to tak nazvat) těm mrňavým bzučícím potvorám nechutná. David se tak mohl klidně toulat po nocích a vysávat lidi.
Začátek letních prázdnin znamená i konec školního roku a tedy vysvědčení. K údivu všech (mě, rodičů i učitelů) jsem opět prolezla ročník a postoupila do čtvrťáku, kde mě čeká maturita. Hurá. Strašně rychle to utíká. Zdá se mi, že to bylo právě včera, kdy jsem poprvé vstoupila do dveří našeho gymnázia, otrávená, protože tu zkysnu na neuvěřitelně dlouho. Tak rychle to utíká.
Nedokázali jsme se s Lacim dohodnout, jak společně oslavíme dvouměsíční volno. Musí se zapít, tvrdil, ale mám pocit, že by nejradši zapíjel vše. Čekal na mě před školou, když rozdali vysvědčení a pustili nás domů. Seděl na zábradlí a žoviálně kouřil. Procházejících učitelů, kteří si ho měřili zkoumavě pobouřenými pohledy, si nevšímal.
„Hezké boty,“ pozdravila jsem ho s úsměvem na staré ošoupané sandály, které snad zdělil po pradědečkovi..
„Dík,“ ušklíbl se. „Tak pojďme,“ řekl,
ale oči mu sklouzly někam za mě. Ohlédla jsem se. Právě kolem procházely druhačky.
Jednu z nich znám. Máme na sebe zvláštní štěstí. Kdykoliv se jdu na chvilku projít na záchod, abych se ulila z hodiny, vždy se potkáme na dívčích toaletách. Shodneme se pokaždé, že hodiny jsou nudné a raději bychom byli kdekoliv jinde. Má pěkné vlasy. „Hezké prázdniny,“ popřála jsem jí.
„I tobě,“ odvětila s úsměvem.
Zahákla jsem se do Laciho (v druhé ruce držel srolované vysvědčení) a vedla ho pryč od školy. Alespoň dva měsíce ji nechci vidět. „Je horko,“ vzdychla jsem, „dala bych si něco studeného.“
„Co takhle dobře vychlazené pivo?“ navrhl.
A tak jsme nakonec skončili v zahrádce nedaleké restaurace, ve stínu mohutných líp. Já si pochutnávala na zmrzlinovém poháru tří příchutí - citrónové, rybízové a borůvkové - zatímco Laci upíjel svou dvanáctku.
„Co budeš dělat o prázdninách?“ zeptal se pohodlně rozložený v bílém plastovém křesílku.
„Pojedeme na měsíc do Ameriky za babičkou,“ pokrčila jsem rameny. „Měla bych se už dneska sbalit, ale já tak nesnáším cestování a letadla. Navíc se bojím nechat Davida doma samotného.“
„Proč?“ podivil se. „Vždyť už je snad dost velký, ne? Nepřeháníš to s tou péčí o něj?“ Je pravda, že ho od určité události kontroluji mnohem častěji, ale to jenom pro klid své duše.
„Víš, byl to tenkrát celkem šok, spatřit tři upíry hřadovat za oknem na parapetu.“
„Cože?“ vyprskl pivo nosem a zakuckal se. Když chytil dech, nechápavě na mě zíral.
Usušila jsem si ruku a zeptala se: „Vzpomínáš si, jak tenkrát na jaře zmizel?“
„Samozřejmě.“
„Byl v Německu na tom stupidním knižním festivalu, ale nějak si nevšiml, že mu kamarádi upíři, u kterých přespával, schovali
do MÉHO batohu půl kila heroinu, který následně propašoval přes hranice. Ti tři si pro něj pár dní po té přišli. Jakmile si ho vzali, s přáním dobré noci zase vypadnuli, ale povím ti, že jsem měla vážně nahnáno. Navíc se ze mě stal spoluviník v pašování drog! Nesměj se, to vůbec není vtipné!“
Laci se chechtal. Asi mu to pivo stouplo do hlavy. Vždyť je to vážná věc, není to směšné.
„Co budeš dělat o prázdninách ty?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.
„Nejspíš pracovat,“ zamyslel se. „Najdu si nějakou brigádu, abych si vydělal na nový procesor. Chtěl bych dvoujádrový. Ten starý je vážně hrozně pomalý a vůbec nestíhá. Mimochodem, kdybys měla o prázdninách čas,  stav se někdy (vždyť to nemáš tak daleko). Můžeme si někam zajít.“
„To mě jako zveš na rande?“ zažertovala jsem a olízla lžičku se zmrzlinou. Začínala se roztápět, uf, je hrozné horko.
Zamyslel se. „Možná jo,“ odvětil po krátkém zaváhání. „I když jsi občas trochu k nesnesní,“ dodal.
„Dík za upřímnost,“ zabručela jsem, „ale mohl sis ji nechat pro sebe.“
Jen se pitomě ušklíbl jako vždy. „Měl bych už jít. Slíbil jsem kamarádům, že s nimi půjdu to vysvědčení taky zapít. Jsem zvědav, v kolik hodin a jakém stavu příjdu domů,“ zachechtal se. Ti umělci! S nepříjemným hrkáním se odsunul od stolu, několika mocnými loky vyprázdnil svůj půlitr, rozloučil se a loudavě odešel.
Počkat! Kdo zaplatí to pivo? Mizera!
Než jsem se stačila řádně rozzuřit, vstoupil dovnitř mladý pár. Drželi se za ruce a tiskli k sobě, jakoby ani to vedro nevnímali. Šťastní lidé. Nehnutě jsem je pozorovala, až si i oni povšimli mě.
Petr se Zuzkou si vyměnili několik tichých slov a rozpačitých pohledů. Pokynula jsem jim hlavou a dál se věnovala svému poháru. Zmrzliny ubývalo. Způsobovalo mi však nevýslovnou radost cítit jejich nemilé překvapení a nervozitu. Usadili se o pár stolů dál a objednali si limonádu. Nenápadně se po mě ohlíželi, ne však tak, abych si toho nepovšimla. Stejně je to zvláštní, že jsme na sebe nenarazili už dřív.
Přemýšlela jsem, zda jim trochu ztrpčit život jako ho oni ztrpčili mě, jít za nimi a říct něco peprného. Pak jsem si ale vzpomněla, co mi řekl Laci. Vážně jsem někdy k nesnesení. Ať raději minulost zůstane minulostí.
Zaplatila jsem a beze slova odešla.
Dorazila jsem domů zase o něco chudší a ze sklepa vytáhla svůj starý kufr. Byl pokrytý tlustou vrstvou prachu. Nejdříve jsem si namalovala sluníčko, pak srdíčko, napsala své jméno a teprve potom ho vlhkým hadříkem otřela.
Místo balení jsem si však z mrazáku vytáhla polárkový dort, sedla si do křesla před televizi a při sledování pohledného doktora Fernanda, jak oznamuje své pacientce, kterou tajně miluje, že má zhoubný nádor na mozku a brzy umře (děsný doják), ho celý sežrala. Neměla jsem to dělat. Asi budu zvracet. Pak následovaly dvě detektivky. V jedné zabili bohatou ženskou, protože měla až moc peněz a v druhé unesli malého kluka, protože jeho rodiče měli moc peněz. (Poučení: Být chudý je občas užitečné.) Pak přišla máma, televizi mi vypnula a prohlásila, že se musím balit, abychom zítra ráno stihli letadlo. Jako bych to sama nevěděla.
Šnečím tempem jsem skládala věci do kufru, tak pomalu, až se setmělo a já neměla hotovou ani polovinu.
David vyšel ze skříně, posadil se do křesla a pozoroval, jak skládám neobratně tričko. Byť jsem se snažila sebevíc, pokaždé se pokrčilo. „Budeš mi chybět,“ posteskl si. „Co si tu celý měsíc bez tebe počnu?“
„To ani neříkej, jinak tě zabalím do kufru a letíš se mnou,“ varovala jsem ho. Uchechtl se a otevřel si okno. Dovnitř proudil chladnější noční vzduch. Příjemná změna. Sedl si na parapet a začal čistit zuby. Pěnu plyval ven.
„Ale vážně,“ řekl, „co já tu budu sám celou dobu dělat? Třeba bych mohl uspořádat upírskou party,“ uvažoval, „fuj,“ a odplivl napěněnou pastu.
„Na to zapomeň,“ odsekla jsem. „Jestli bude tenhle byt zničený až se vrátím, věř, že ti do skříně navěsím kilo česneku.“
Ušklíbl se, „vždyť ty nesnášíš česnek.“
Cosi jsem zavrčela, protože se mi tílko stále nepodařilo složit nějak úhledně a musela jsem začít znovu. „Kvůli tobě udělám výjimku.“
Vypláchl si minerálkou. „Pořád mám tu Laciho roušku. Nic neucítím, zatímco  z tebe se stane chodící odpuzovač upírů. Fuj.“
Sjela jsem ho zlým pohledem a začala si broukat:


Dvojky, trojky, sedmičky,
řezáky, špičáky, stoličky.
Jedna, dvě, Ota si jde pro tebe
a zoubky ti prohlédne.

„Půjdu dát Katce dobrou noc,“ řekl chvatně a vyskočil ven z okna.
Dobalila jsem se. Bude mi chybět. Škoda, že nemůže s námi. Snad to ten měsíc beze mě přežije. Jsem zvědavá, co všechno se za tu dobu, kdy tu nebudu, přihodí.