Ethiliener - 1. kapitola

Anotace: -

I.

 

 

 

Stojím uprostřed lesa, všude kolem jsou jen stromy porostlé mechem a zpěv ptáku se ozývá ze všech koutů. V dálce šumí voda a listí ševelí v mírném vánku. Vypadá to, jako kdyby tady celá století nevkročila lidská noha… Mezi stromy zahlédnu cosi, nápadně se podobajícímu starému kmennému chrámu. Pomalu se vydám tím směrem. A opravdu…

 

            Uprostřed lesa se tyčí vysoký chrám, zčásti porostlý mechem, takže pro náhodného kolemjdoucího takřka neviditelný. Schody, vedoucí do hlubin chrámu, lemují dvě sochy podivných zvířat. Chvíli si je prohlížím… Jsou to dva draci, kteří jakoby strážili vchod. Z otevřených tlam jim vyčnívají dlouhé špičaté zuby. Pouhý pohled na ně vzbuzuje úctu. I když jsou jen z kamene, působí nebezpečně…

 

            Jsem vážně paranoidní! Copak může socha obživnout?!

 

            Najednou, zrovna když chci přistoupit blíž, uslyším své jméno.

 

 

 

„Violo!!!", křičí známý hlas. „Violo, vstávej!"

 

S trhnutím se posadím na posteli. Jsem ve svém pokoji, les i podivný chrám zmizeli a já se dívám do naštvaného obličeje starší ženy s vlasy velice nepřirozené červené barvy. Marta, moje pěstounka…

 

„No ne?! Ty ses uráčila vzbudit?!" oboří se na mě. „Okamžitě se oblíkej a švihej do školy! Jsi líná jak veš! Doma mi s ničím nepomůžeš, celé dny se flákáš venku a ráno nechceš vstávat!" pokračuje.

 

Otráveně odhrnu peřinu. „Tady nejsem doma!" řeknu jenom. Ona mě však už nevnímá. Vypochoduje z pokoje a ani za sebou nezavře dveře. Pomalu vstanu a přesunu se do koupelny. Potom na sebe naházím první oblečení, co mi padne pod ruku, s módou jsem si nikdy moc nelámala hlavu, a s batohem na zádech sejdu do přízemí. Projdu kolem Marty a bez pozdravu a snídaně vyjdu před dům. Na chodníku se chvíli rozmýšlím, jestli mám jít do školy. Načež poté usoudím, že to tam beze mě vydrží, a vydám se přesně na opačnou stranu, směrem za město.

 

Potřebuju si provětrat mysl a to se nejlépe dělá, když jsem daleko od lidí. A ne v té hnusné a zatuchlé střední škole, kam se chodím už třetím (a posledním) rokem učit vařit… Nikdy se mi tam nelíbilo, ale musela jsem tam chodit, jinak bych šla hned z děcáku do polepšovny.

 

Od 14-ti let žiju (no, spíš přežívám) u pěstounů Mary a Carla. Do děcáku jsem se dostala ve svých deseti letech, po smrti obou svých rodičů. Všichni tři jsme se nabourali v autě. Já jediná jsem přežila… Doteď nechápu, proč já. Vyvázla jsem jen s pár odřeninami a škrábanci. Všichni říkali, že to byl zázrak. Prý nade mnou někdo musel držet ochrannou ruku. Někteří dokonce říkali, že jsem vyvolená… Prostě jsem nesměla umřít. Upřímně, připadalo mi to trochu na hlavu. Teď, když je mi 17, si myslím, že to byla prostě náhoda.

 

Možná si říkáte, proč si mě tedy někdo nevzal? Lidi přece dostávají příběhy o sirotkovi, který tragicky přišel o oba své rodiče! No jo, ono to totiž bylo o něco složitější.

 

Byla jsem sice hezká holčička, dlouhé blonďaté vlásky jako princezna, roztomilá tvářička… Jenže jsem nebyla jako ostatní. Terorizovala jsem všechny děti v domově, hrála jsem si sama v rohu, téměř s nikým jsem nekomunikovala. Dokonce se na mě přišli podívat tři různí psychiatři, jestli náhodou netrpím nějakou duševní chorobou… Ale nic nezjistili. Jsem prý naprosto v pořádku, zdravá jako rybička. Prostě jen trochu zamlklá a nespolečenská.

 

To byl první důvod. Další byl, že nikdo nechtěl dítě, které do deseti znalo své rodiče. Věděli, že bych je nepřijala za své právoplatné rodiče. Vždycky bych měla v paměti ty své pravé. Proto si raději braly batolata nebo děti do dvou let. A tak jsem zůstala na krku děcáku…

 

Když mi bylo 14, přišel do domova manželský pár, který už řadu let bral různé problémové děti do pěstounské péče. Nevím, co jim děcák slíbil, ale vzali si mě. Od začátku mi nebyli sympatičtí a nikdy jsem si s nimi nerozuměla. Brala jsem je jenom jako někoho, kdo mi dává jídlo, střechu nad hlavou a oblečení… I když to jídlo někdy nebylo poživatelné a oblečení mi kupovali ze sekáče, aby co nejvíce ušetřili na mě a víc peněz jim zbylo. Občas sem se styděla v tom jít do školy, a tak jsem do školy prostě nešla. Raději jsem se toulala v lesích za městem. Právě v těch, do kterých jsem teď mířila.

 

Už jako malá jsem milovala přírodu a to mi zůstalo až do teď. Když jsem se procházela mezi stromy, jako bych cítila, jak mi předávají svou energii… I když jsem byla sebevíc rozčílená, stromy mě vždycky dokázaly uklidnit a pomoct načerpat nové síly. Jen díky přírodě jsem ještě tady. Jinak bych už dávno spáchala sebevraždu. Občas jsem byla tak na dně, že jsem vážně uvažovala o tom, že se zabiju. V lese mě to ale rychle přešlo. A i teď jsem chtěla utéct od reality. Mířila jsem na malou mýtinku uprostřed lesa, kde jsem často sedávala a přemýšlela…

 

Sešla jsem z hlavní cesty a šla po úzké vyšlapané cestičce, kterou jsem si tady za ty roky vytvořila, přímo do lesa. Byl z větší části listnatý, jen sem tam se objevil nějaký jehličnan. Bylo jaro, všechno pučelo - čerstvá zelená tráva, listy na stromech, ptáci zpívali, slunce svými paprsky laskalo všechno pod sebou. Nebe bylo bez mráčku a já jsem zase cítila ten dobře známý příval energie. Vstoupila jsem do přítmí stromů a šla dál po cestičce. Všechno kolem mi bylo dobře známé… Každý strom měl své místo, a všechny nové stromečky si museli své místo k životu vybojovat. Některé nebyly dost silné a uhynuly… To byl prostě koloběh života a já jsem ho chápala a respektovala.

 

Asi po deseti minutách chůze jsem došla na tu svou prosluněnou mýtinku.

 

Milovala jsem to tu…

 

Chvíli jsem jen tak stála a potom jsem si sedla na zem a zády se opřela o mohutný kmen jednoho ze stromů, lemující mýtinu. Z batohu jsem vytáhla skicák s tužkou a položila jsem si ho na klín. Jednou z věcí, které mě bavilo, bylo malování. Malovala jsem ráda a prý i docela hezky.

 

Rozhlédla jsem se po mýtince a přemýšlela, co bych tentokrát namalovala. Měla jsem nakreslený téměř celý les a už mi pomalu docházela inspirace. Pak jsem si vzpomněla na ten dnešní sen, a řekla jsem si, že bych mohla zkusit namalovat ten zvláštní chrám. Všechny detaily jsem si pamatovala naprosto přesně. Jako kdybych tam byla – každý strom i keřík, který byl okolo chrámu.

 

A tak jsem vzala tužku a začala kreslit. Zvuky lesa mi dávaly nádhernou kulisu a mně se kreslilo mnohem lépe. Asi po půl hodině jsem byla s výkresem hotová. Změřila jsem si svůj výtvor kritickým pohledem a usoudila jsem, že se mi docela povedl. S pocitem dobře odvedené práce jsem skicák zastrčila zpátky do batohu a opřela jsem si hlavu o kmen. Najednou na mě dolehla únava… Strašně se mi chtělo spát. Když sem proti své vůli zavřela oči, začaly se mi v mysli promítat zmatené obrazy.

 

 

Byly to výjevy z krvavých bitev lidí, elfů a nejspíše trpaslíků s nějakými podivnými tvory. Všude tekla krev a tisíce mužů umíralo. Najednou válka zmizela a děj se přesunul do nějaké místnosti. Uprostřed ní stál trůn a na něm seděla mladá žena, ta nejkrásnější, jakou jsem kdy viděla. Byla smutná a ve tváři měla ustaraný výraz. Najednou mi pohlédla přímo do očí, až jsem sebou ve snu trhla.

 

            „Violo… Prosím, pomoz nám…! Potřebujeme tě!“ řekla zvonivým, ale naléhavým hlasem.

 

            Místnost zmizela a já jsem najednou uviděla chrám… A ne jen to. Dokonce jsem se dostala i dovnitř. Na oltáři v hloubi chrámu ležel temně fialový naleštěný kámen. Vypadalo to jako obrovské vejce… Ale než jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, zase jsem byla uprostřed boje a dívala jsem se do tváře tomu odpornému tvorovi, pro který jsem ještě neměla název. On, jako bych tam opravdu byla, zvedl sekeru a sekl jí proti mně…

 

 

 

Najednou jsem se s trhnutím probudila. Sotva jsem popadala dech a musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se nepozvracela. Ze vší té krve se mi udělalo zle. Hlava mi třeštila, jako by mně někdo bouchl palicí. Ten sen byl tak živý, že jsem chvíli musela přemýšlet, jestli to byl vážně jen sen.

 

Když v tom jsem se rozhlédla kolem sebe, a to co jsem zjistila, mě naprosto zmátlo… Nebyla jsem na své mýtině, ale v úplně jiné části lesa…! Ale jak jsem se sem dostala, to byla opravdu záhada. Batoh jsem měla stále vedle sebe, ve stejné poloze jako na mýtině… Ale jak to?!

 

Vstala jsem, batoh si hodila přes rameno a vydala jsem se najít východ z lesa. Šla jsem asi hodinu, ale nikde jsem to nepoznávala… A navíc mi přišlo, že chodím v kruhu. Z neustálého zakopávání o kmeny jsem měla odřené tenisky i palce na nohou a navíc jsem začínala mít hlad. Podívala jsem se na oblohu a zjistila jsem, že slunce už skoro zapadlo…

 

Je tohle možné? Vždyť jsem na mýtinu přišla o půl deváté ráno! To jsem vážně spala tak dlouho?! Připadalo mi to nemožné… Vždyť jsem sotva zavřela oči...! Nakonec jsem usoudila, že je to všechno jenom sen… jeden z mnoha živých snů, které mně téměř celý život provázejí. Za chvíli se vzbudím a všechno bude v pořádku, říkala jsem si… Jenže to jsem se šeredně pletla!

 

Už snad podesáté jsem prošla kolem jednoho pařezu. Musím změnit směr, jinak se z toho zblázním! A tak jsem se otočila doprava. Nějak se z toho kruhu dostat musím, ne? No jo… jenže jak? Ani po tom jsem nezaznamenala nějaký pokrok. Stále jsem chodila v tom samém kruhu. Jako kdyby samy stromy nechtěly, abych od nich odcházela a schválně se mi stavěli do cesty. I když to znělo divně, mně to tak připadalo… Nevím, kolik hodin jsem takhle bloudila, ale nejspíš hodně…

 

Žaludek se čím dál častěji dožadoval jídla, ale v lese nebylo nic, co by bylo poživatelné. Nohy mě bolely a únavou i hladem se mi podlamovala kolena. Už jsem nemohla dál… Jediné, na co jsem se ještě zmohla, bylo lehnout si a zkusit usnout. A díky únavě sem během několika minut opravdu usnula. A kupodivu se mi nezdál žádný sen.

 

 

Někdo mě prudce posadil. „Hej, ty! Vstávej!“ Rychle jsem se probudila a zmateně se rozhlížela. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde jsem. Seděla jsem opřená o kmen stromu, batoh stále na zádech a ruce jsem měla svázané. Nade mnou se tyčil kluk, možná dvacetiletý, s delšími hnědými vlasy, které se mu kroutily do drobných prstýnků. Jeho oči, v rozporu s barvou jeho vlasů, byly světle modré. Na sobě měl bílou plátěnou košili, na tom koženou vestu, hnědé kalhoty a vysoké šněrovací boty nejspíš také z kůže. Na opasku měl připevněnou pochvu s mečem a na zádech toulec se šípy.

 

Když viděl, jak si ho prohlížím, svraštil obočí a překvapeně si mě změřil.

 

„Kdo jsi?“, zeptal se.

 

„Jmenuju se Viola…“, odpověděla jsem bojácně.

 

„Co tady děláš?“, zeptal se.

 

„Já… já nevím, asi jsem se ztratila v lese“, řekla jsem popravdě a mimoděk jsem se rychle rozhlédla kolem.

 

Chvíli byl ticho. Asi přemýšlel, jestli mi má věřit.

 

„Jsi nějak divně oblečená“, okomentoval poté moje džíny a mikinu na zip.

 

„Totéž bych mohla říct já o tobě.“

 

On se podíval na svoje oblečení. „Co ti na něm připadá divné? Všichni tady chodíme takhle oblečení“, řekl.

 

„Tady znamená kde?“, zeptala jsem se opatrně.

 

Podíval se na mě jako bych pocházela z Marsu. „Odkud ty vlastně jsi?“, zeptal se nechápavě.

 

„Z malého města u New Yorku…“ odpověděla jsem.

 

„To je v jakém království?“, pokračoval.

 

„Království? To je ve státě New York, Spojené Státy Americké“, snažím se ho navést. Zeměpisu ve škole evidentně moc nedal…

 

„Říkala jsi, že se jmenuješ Viola?“, zeptal se se svraštěným obočím.

 

„Ano…“, odpověděla jsem zmateně.

 

„Kolik ti je let?“

 

Podivila jsem se nad tou otázkou. K čemu mu bude můj věk…? Ale odpověděla jsem.

 

„Sedmnáct, proč?“

 

Kluk se jakoby v náhlém poznání narovnal a mírně se usmál. Sehnul se ke mně a jediným pohybem mi rozřezal provaz na rukou a pomohl mi vstát. Nechápavě jsem se postavila a naučeným pohybem jsem si oprášila džíny. Neustále jsem se na něho nechápavě dívala.

 

„Omlouvám se, Uweytsi-níne. Jsem Kalven, sarëjský princ“, představil se, sevřel při tom levou ruku v pěst, položil si ji na pravé rameno a mírně sklopil hlavu i pohled.