Umění a současná společnost

Anotace: Úvaha o smyslu umění v technické civilizaci konce dvacátého a počátku jednadvacátého století.

„Život už mě dávno naučil,
Že hudba a poezie
Jsou na světě to nejkrásnější,
Co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.“
Jaroslav Seifert

/Úvaha o smyslu umění v technické civilizaci konce dvacátého a počátku jednadvacátého století./

Umění. Mnoho lidí v dnešní době ztrácí pojem o tom, co slovo umění vlastně znamená. Předně bych si tedy vymezil několik pojmů a začal bych od dob dávných, kdy slovo umění nikdo neznal, ani nevěděl jak zní, protože ho nedovedl vyslovit.
Ještě dnes se vědci přou, jestli malby malované na stěnách jeskyní lze považovat za umění, nebo zda se jedná o pouhopouhé zakreslování reality. Posuzovat tyto skutečnosti je velmi obtížné, myslím, že je to srovnatelné s rozhodováním soudce, který v rukou nemá žádné důkazy, svědčící pro nebo proti, ani od jedné strany. Každopádně je jisté, že umění se začíná formovat současně s civilizací. To bych prosil dvakrát podtrhnout.
Myšlenka formování umění je podle mne zcela logická. Každé umění, ať už se jedná o hudbu, literaturu nebo výtvarnou tvorbu, má nějakou hodnotu. Musí mít hodnotu. I dnes, ačkoli to mnozí z nás nepozorují, je umění mezi námi. Jde jen o to mít otevřené oči.
Civilizace, počínaje Mezopotámií, Egyptem, Řeckem, Římem a dále, byly stavěny na náboženství. Náboženství, které ovlivňovalo dějiny po staletí a bylo nejhybnějším činitelem ve většině historických událostech. A každá víra, náboženství je založeno na tom, že potřebuje své příznivce a zároveň opovrhuje pohany, barbary, nevzdělanci apod. (pokud to není dáno v náboženství samotném, likvidují odpůrce panovníci a představitelé států na základě různých smyšlenek). A jak si má náboženství získat příznivce? Nejde to jinak, než propagandou. A jak bylo dříve možné provolávat své názory? Pomocí hlasu, papíru a tužky. A jsme u jádra věci. Propagace ovšem není vše. Musíme do ní započítat snahu a píli tvůrců propagandy. Chytrý člověk se přirozeně přikloní k někomu, kdo mu připadá vzdělaný, moudrý a sečtělý. Přeci nebude sdílet názor s člověkem (společenstvím, náboženstvím, stranou), jehož prostoduché názory nejsou ani nikde sepsané, protože onen člověk je analfabet, nemyslíte? Z toho plyne, alespoň já jsem toho názoru, že lidé se budou přiklánět k něčemu (někomu), co disponuje jistou hodnotou, co člověka pozvedne na vyšší úroveň. Obě zmiňovaná slova, hodnota a úroveň můžeme obohatit přívlastkem umělecká. Umělecká hodnota, umělecká úroveň.
Vše, co lidé činí, tedy činí v závislosti na důsledcích, za jistým účelem. Čím větší by měl být teoretický dopad, tím větší píli a více myšlenek bude vloženo do onoho díla. Nesmíme ovšem opomíjet schopnosti autorů. Někteří stvoří originální a dech beroucí skvost během chvíle, někteří si musí myšlenky uspořádat a až poté je přenést na papír.
Silně pochybuji, že z toho, co jsem teď napsal, si člověk může něco odnést. Bylo to jakýsi úvod a ujasnění pojmů, na kterých já nyní budu stavět zodpovězení samotné otázky: Jaký je smysl umění v dnešní civilizaci?

Vše, co jsem napsal v úvodu, lze shrnout do jedné jediné větičky: Umění je účelové. Nemyslíte si? Ukažte mi jediné dílo, které by nemělo účel. Tak zkusme: Mona Lisa? Čistý účel. Tento obraz je Da Vinciho perlou v jeho tvorbě, ale opět za účelem. Cituji:
"Portrét Mony Lisy, které bylo v době vzniku malby asi 24 let, zřejmě objednal pro své přátele Leonardův otec Piero Da Vinci, notář, jehož služby Francesco často využíval. Touto cestou se Piero snažil pomoci svému synovi, který byl ve finančních záležitostech totálně bezradný," řekl Pallanti britskému deníku Daily Telegraph.
Objednal. Perfektní umělecké dílo, staletá pře vědců, obraz génia, byl vytvořen za jediným účelem: objednávka. Prosté, že? Nebo například Vincent Van Gogh. S výtvarným uměním se seznámil jako zaměstnanec obchodníka s obrazy. Zklamání z lásky a další nešvary života ho dovedou k řešení problému vlastní existence a později i k příklonu k náboženství. A hle, náboženství. Pokud jste mou úvahu začali číst od tohoto odstavce, přečtěte si prosím začátek a pochopíte na co narážím.
Dnešní moderní doba je perfektním příkladem účelového umění. Kdekdo sleduje televizi, mnoho lidí poslouchá rádia, čte časopisy, noviny a nikdo se nevyhne reklamám, jež vidí na každém rohu ulice. Lidé různých společností, hnutí, názorových skupin, konkurenčních firem a tak dále, dávají najevo své názory, barevným zobrazením či stále více kontroverznějšími texty se pokouší o zaujetí kolemjdoucích. Nad mnohými můžeme mávnout rukou, u některých se zastavíme a se zájmem si je na chvíli prohlížíme. Ale existuje dost reklam, plakátů, textů, z nichž vyzařuje něco víc, než pouhopouhé reklamní báchorky. Vizuální i myšlenková propracovanost bývá na velmi vysoké úrovni. Avšak lze v tomto případě mluvit o umění? Jak jsem již předesílal, umění je vždy tvořené za účelem. Tím pádem i tyto projevy jsou v některých případech uměleckými díly. V kolika případech, to si netroufám odhadnout. Už jenom proto, že umělecká úroveň se nedá přesně určit. Nelze udělat tlustou čáru a třídit výtvory podle toho, jak se nám zlíbí. To prostě nejde. Jen málo věcí se nedá kategorizovat a umění sem stoprocentně patří. To je jeho obrovská nevýhoda (nebo výhoda? O tom by se dalo polemizovat v jiné práci).
Skupinou, která tvoří jakýsi protiklad dnešní společnosti, jsou povětšinou nezávislí umělci, vystavující v galeriích, často se pohybují v „undergroundu“, mnozí z nich jsou konzervatisté a svými díly prezentují názory k dnešní společnosti.
Použil jsem slovo nezávislý. Nezávislý umělec. Kdo to může být, když jsem řekl, že vše je tvořeno za účelem, že všichni vyjadřují názor? Nejspíš vám připadá, že to spolu nejde dohromady. Já si myslím pravý opak. Nezávislý umělec je podle mne ten, kdo tvoří (samozřejmě za účelem), ale nezáleží mu ta tom, jestli má nějaké přívržence. Nerebelují, nesnaží se na sebe upoutat pozornost, pouze vyjadřují své postoje. Nezávislý umělec logicky často mívá velmi těžké postavení ve společnosti, pokud má umění jakožto svou stálou živnost. Pochopitelné.
Podtrženo, sečteno: Smysl ve společnosti umění mělo, má a bude mít. Bude společnost, bude umění. Se změnou společnosti a s technickým (nebo náboženským!) vývojem se bude měnit i umění. Je jen na nás, jak budeme umění chápat, zda se postavíme na stranu zastánců starých hodnot nebo jestli budeme respektovat modernizaci a globalizaci. Člověk má potřebu se vyjadřovat a umění aneb prostředek vyjadřování je jeho výsadou. Nikdo jiný nemá schopnosti užívat umění jako médium. Ač se to nezdá, umění je velmi úzce spojeno s politikou. Proto je velmi lehce zneužitelné. Ostatně, to již velice dobře víme z vlastní minulosti. Važme si umění. Je to obraz naší společnosti.