Proč se vzdávám ideálů?

Anotace: -

Proč jsem jaký jsem?

Všichni mají své cíle, svůj vysněný obraz vlastního já. Přání, jací bychom chtěli být. Proč takoví dávno nejsme? Proč máme jasnou představu, ale nevíme, jak toho dosáhnout?
Nemáme sílu? Neznáme způsob? Máme strach? Proč jsme si vybrali právě tento vzor? Přikazuje nám to víra? Společnost?

Jak moc si vážíme sami sebe? Dokážeme odstoupit od očekávání a opravdu si stát za svým názorem a přáním? Dokážeme se oprostit od předsudků a názory ostatních hodit za hlavu? Proč se jimi máme zabývat, když máme svůj cíl, o kterém víme, že je správný?
...a opravdu je správný? Kdo to dokáže říct? Stačí náš pocit uvnitř, že jsme si vybrali správně? A pro koho správně? Pro nás, pro společnost, pro svět? Nebo pro toho jediného člověka, který nás zrovna v tu chvíli potřebuje?

Je naše mysl předem daná a nelze ji změnit? Nebo každý den procházíme příliš mnoho zkušenostmi, které nás usměrňují a nějakým způsobem s námi zacházejí? Přetvářejí nás?
Mysl není statická záležitost. Je to probíhající proces, samotný životaschopný organismus. Musí se přizpůsobovat, musí bojovat. Jen ten nejsilnější přežije. Musíme se v důsledku toho vzdát některých ideálů, přání, názorů, protože přicházejí do konfrontace s ostatním světem a ten je tvrdými ranami omezuje. Zjišťujeme, že jsme jako malé děti, které každý den zjišťují, že Ježíšek neexistuje.
Víme co by bylo nejlepší. Přejeme si lásku pro svět, pro každého člověka. Spokojený život pro všechny. Zdraví, radost, užívání si toho krátkého času na tomhle světě. Ale každý den nám okolí připomíná, že jsou to přání, která nemohou být naplněna.
Nepřipomíná nám to svět. To lidé nám to vmetají do tváře. I oni jistě měli stejná přání, ale zase se našel někdo, kdo jim připomněl, že to nemůže obstát. Takoví lidé, ať si jakkoliv myslí, že jsou praktičtí pro život a realističtí, jsou to vlastně chudáci.
Takoví přišli o svoje iluze, vzdali se jich, okolí jim je vzalo. Nebyli ochotní o ně bojovat, trvat na nich a ikdyž nejsou uskutečnitelné, nechtěli si je nechat ani hluboko v duši. Přišli o fantazii, o schopnost být zase malé děti, pro které je svět zázračné místo plné radosti.
Nemusíme být blázni, abychom se dokázali radovat jen tak, pro nic za nic. Můžeme si užívat každý jednotlivý den.
Pouta pro naši mysl nepřicházejí z okolí. Ostatní nám jen dávají záminku, proč si ta pouta vytvořit, proč si jimi nechat spoutat duši.
Existuje důvod, proč se svých ideálů vzdát, proč na ně zapomenout?
Protože nejsou naplnitelné? I osleplý člověk věří, že opět prohlédne. Jeho naději mu nikdo nevezme.

Jestli ideál, myšlenka, přání vydrží hluboko v nás, to nezáleží na naplnitelnosti přání. Ale spíše na naší fantazii, na tom, zda si dokážeme vážit sami sebe a toho, čemu věříme. Na tom, jak dokážeme bojovat sami o sebe. Máme mnoho příkladů toho, že lidé umírali pro to, čemu věřili, čistě proto, že věděli, že je to správné. Všichni je přesvědčovali, že by to dělat neměli, ale přesto si stáli za svým. Někteří dokázali po čem toužili, někteří ne. Ale až do posledního dechu se svých ideálů nevzdali. Proto je uznáváme, proto je máme za vzory.

Do jaké hloubky se nechám ovlivnit pochybnostmi druhých? Do jaké hloubky chci být realista a vzdát se svých čistých ideálů? Jak silné jsou moje touhy a co všechno vydrží?

Proč jsem jaký jsem?