Jsoucno

Anotace: Je to už starší, a není to nic moc, ale tak nějak jsem byla dokopána to sem dát.... jo, a vlastně to ani není úvaha...asi

Díváš se na mne smutným pohledem, a přemýšlíš, jak moc jsem zdravá. Říkáš si, že jsem asi blázen, ta holka, co utratí všechny peníze ze své prázdninové brigády za knihy, věci na kreslení a pár, pravda hodně milých, zvířátek.
Na vzhled moc nedbám, proč taky… a ani na způsoby.
Tvářím se jako dítě, ale někdy tě překvapím hloubkou té které ze svých myšlenek. Pravda, pak ze mě zase vyleze, že věřím na draky, upíry a víly, že hostím skřítka, a že má nejmilejší činnost je chodit bosky po trávě, zatím co se mi o nohy otírají koťata.
Realitě se vyhýbám. V dětství jsem si jí užila až moc. …ale co by o tom takoví, jako ty chtěli vědět?
A stejně. Nejsem ani hezká, ani toho moc zvláštního neumím… nejsi tu, pro to, co bych byla, jsi tu, proto, že se můžeš vypovídat ze svého. Protože se usmívám, i když o tobě kolují pomluvy, a protože mi nikdy nevadí poslouchat.
Až ti bude líp, zase odejdeš, a na dlouhé týdny si opět nevzpomeneš. Na tvém místě bude jiný, nebo možná jiná, a já jí budu taky vařit čaj a poslouchat… protože tak to má být.
Nejsem ta oblíbená, ani hezká… nejsem ta, do níž se vkládají jakékoliv naděje – jsem ta, co zná jejich tajemství. Ta jež je tu pro ně… momentálně pro tebe.
Vlastně jsi teď rád, a sice přesně právě za to, co jsem, i když by jsi si o mě za jiných okolností myslel leda to, že jsem divná.
I já jsem vlastně ráda.
Být nejmíň možná znamená někdy právě dost.
Představa, že bych byla ta dívka, za níž běháš, a o které mi teď vyprávíš, možná trošku zabolí (nebo pobaví), koneckonců, jsi docela pěkný. Nicméně stejně bych být takovou nejspíš nechtěla, i kdyby to šlo. Být čím jsem mi vyhovuje… i když občas bolí.
Až se tvé srdce zotaví, zmizíš mi, to ano… vím to.
Jenomže… přemýšlím, jestli si já budu pamatovat tebe. Nejspíš ano, jako jednoho z tamtěch. Budu si pamatovat všechny tvé smutky a trápení… člověka, který se potřeboval vypovídat, hledal podporu… ale nebudu tě hledat.
Ohlédnu se po své kleci s mazlíčky, nezůstanu sama. Pak mi něco zapřede u nohy. Vzápětí zvedám do své náruče malou černou kočku.
Kdybych pak zůstala sama, nejspíš by mě to mrzelo… jenže on příjde zase někdo další. Vždycky se někdo takový objeví.
Sama já nebývám už dávno.