podivná smyška...

Anotace: aneb jak nepoznat sám sebe...

obloha měla barvu mrtvého masa
a zatímco masa
ničím nenarušeného mračna
putovala od obzoru k obzoru
já čestný člen klubu vyprošťovačů
pozoroval jednu dívku
jak řádí na poli s taktovkou
a rozechvívá chorál zvuků
podzimní rapsodie...

došel jsem k ní
a zanotoval rukama
vírem půlek a kvart
pro budoucí part
oné umělkyně
bych ucítil útržek melodie...

patřila k těm ženám
které si představujete z profilu
jako bezvadné ostří nějaké zbraně
a která stejně tak kráčí životem...

otočila se na patě
a když mne spatřila
celá se rozzářila
a naplnila prostor světlem
že jsem okamžitě pocítil
že stejným způsobem dokáže naplnit
třeba i Sallisburskou pláň
a vzápětí se pokusila zakrýt
své nadšení z toho
co jí právě proběhlo hlavou
zachichotala se
a její smích zněl
jako když zurčí bystřina
z prasklého sifonu pod dřezem...

zkoušel jste někdy poznat sám sebe?

víte milá Cyromie
ono honit se za sebepoznáním
mi připomíná cosi z pradávné pohádky
jak kdosi někoho začaroval v žabáka
ale když jej políbíte
promění se v krásného muže…

problém je
že jakmile jej poznáte blíž
budete ho chtít políbit znovu
aby se proměnil zpátky…

je to jako vydat se na pouť
která zůstane navždy nedokončena
nelze ji zakreslit do žádné mapy
je prostě nepopsatelná...

pokud bych si nikdy neprotiřečil
tak jsem vlastně nic neřekl
jsme totiž v podstatě nesoudržní
a svět okolo je tak složitý
než aby si kdokoli z nás
mohl dopřát ten luxus
navzájem usmířit všechny
své názory a představy...

a jak je to s vědomím?

myslíte ty mihotavé žárovky bázně a snění?
v tom nejsou žádná kouzla
mozek je čistě fyzický objekt
tvořený neživými částicemi
které se řídí zákony vesmíru
je jako televizní kamera
zaměřená na monitor
přenášející její záběry...

vědomí není něco
co buď je nebo není
může mít různé stupně škály
a nuance vlastností...

jednoduše řečeno
prostě existují duše větší a menší…