(NE)Drž Hubu!

Anotace: Někdy se mi stává, že když brutálně spěchám a kličkuju mezi lidma, lětím jako drak, jenže pak se objeví skupinka lidí, co jdou krokem a zabírají 95% chodníku, průchodu, cesty... Co potom? Blokujou a ne a ne uhnout.

Naštěstí se osvědčila taková věc. Zjistil jsem, že když řeknu "s dovolením", tak oni se odpakujou do pr.. na stranu, pak se dá bez nejmenšího problému projít. Nechápu, že jsem takovou vymoženost neobjevil už dřív :)))

Říká se tomu "otevřít hubu" a je to vymoženost, kterou moc lidí neovládá.

Někdy třeba jedu MHD a nějaká holka na mě hází vražedný pohledy. Říkám si, jestli je to snad rozeplej poklopec nebo jestli nemám tričko naruby. Ale kdeže, holka by ráda prošla kolem mě, ke své kamarádce. Obvykle když zjistí, že neuhnu ani potom, co se mě snaží ubodat vražedným pohledem, tak mě prostě zkusí odtlačit jako bagr. No a až mě dostatečně vmáčkne mezi hromadu lidí a dostane se na kýžený bod - ke své kamarádce - obvykle s ní započne rozhovor "kokot, čumí jako debil a nepustí mě..."

Ovšem slečna zapomíná, že ještě nejsem tak dobrý, že bych uměl číst myšlenky, nebo byl snad jasnovidec. Co kdyby raději místo vražednýho pohledu zkusila metodu "s dovolením!" nebo "prosím, pustíte mě za kamarádkou?"

Lidi však s dovolením říkat neumí, neumí vlastně vůbec otvírat hubu. Už několikrát jsem zahldíl, že někdo stepoval u strojku na típání lístků, a za ním se objevil chlápek/ženská s lístem v ruce, a místo aby prostě řekli "pozor, chci si tísknout lístek!" tak jen čučí, mávají lísktem jako dementi a doufají, že překážku umávají k smrti nebo co...

To je tak těžký dneska naprosto slušně a s přátelským podtónem někoho o něco požádat? Netrpíme hromadně sociální fobii? Hlavně, že si pak všichni stěžujem kamarádům a všude po internetu na ty "kokoty v MHD"...

Zajímavou kapitolou jsou pak staří lidé, které nikdo z mladých nechce pustit sednout, nebo maminky s kočárkem, kterým nikdo nepomůže. Upřímně - několikrát jsem se těchto lidí prostě nevšiml, protože jsem byl zabranej do čtení, do poslechu MP3 přehrávače, nebo do přemýšlení nad blbostma. Žádný starý člověk mi nikdy neřekl nic jako "pustíte mě prosím sednout?", jen prostě stojí a čekají, že si jich všimnu. Když nevšimnu, tak si vybíjejí zlost třeba tak, že mě do "jakože omylem" strčí...

No a maminky? Už několikrát se mi stalo, že maminka prostě neřekla ani slovo, jen stála, a když ji nikdo nešel pomoct, tak vztekle chňapla ten kočár, vytáhla ho do tramvaje, a hlasitě pak zanadávala něco o "debilních kreténech v mhd!". No vida, jednou jsem třeba ženskou s kočárkem prostě dokonale, zato neúmyslně zazdil. Ke dveřím jsem byl otočenej a ona doufala, že mám oči vzadu. Naštěstí se po minutě ozvala (až už se šalina chystala pokračovat v dobrodružsné jízde), což vypadalo nějak takhle: "Tak co, kurva? Pomůžeš mi, nebo tam budeš stát jako dement?"

Vsadím se, že ještě ten večer si stěžovala kamarádkám, jak ti mladí jsou svině, co nechtějí pomáhat s kočárkem.

Tak k čemu máte sakra hubu??