Spisovatelský fenomén

Anotace: ...proč doopravdy lidé píší, publikují a co se za tím skrývá...

Asi kdekdo se už setkal s tím, že leckde a lecco publikoval, něco vymyslel, a něco opatřil svým jménem, tudíž toto dílo jaksi sepsal, revidoval, či jinak slohově, nebo gramaticky upravoval...

Ale proč jsou lidé kteří píší básně, úvahy, fejetony, sloupky, dělají žurnalisty, novináře, redaktory, spisovatele atd...Patrně se chtějí nepřímo a skrze tyto nejsilnější mocenské prostředky, které jsou k dispozici, ať jsou jími noviny, či knihy, letáky, teze, časopisy, sborníky, a jiné literární soubory prezentovat na veřejnosti a přispět k věcem veřejným a jejim zlepšením...Avšak na co jsou laciné a prachsprosté úvahy, které nikdo nečte, stejně jako bulvární noviny, které nejsou objektivní a nebo velmi odborné publikace pro úzkou skupinu lidí???

Spisovatelé, autoři, či tvůrci těchto děl by měli postihnout, zahrnout a obsáhnout celou vrstvu čtenářstva, které jejich dílo má pojmout a zastihnout. Ale problémem je, že leckdy ani spisovatelé, zvlášť jsou-li na začáku jejich profesní kariéry často nedokážou vystihnout a reflektovat palčivé společenské problémy a proto jejich díla jsou jakoby "do šuplíku" avšak, někdy se k nim čtenáři vracejí...

Nemusí to být po roce, po dvou, po pěti, nebo deseti, ale taky třeba za sto, pět set, nebo tisíc let...Ale přeci jen dojdou uznání...A to je to hřejivé a to co vede a žene spisovatele knih, reportáží, novin a článků v časopisech, aby tvořil...Žije v takové snad až naivní představě, že jednou se na jeho dílo, s vrstvou prachu a zežloutlými listy přeci jen někdo podívá a řekne: "Aha, Novák Josef, co ten asi napsal???" a tak horlivý člověk, pokud není vyložený kulturní barbar a nepoužívá knihy na zátop otevře tu knihu a minimálně si přečte bibliografii knihy, nebo po straně na obalu vytištěné údaje o díle...A v tu chvíli se dostává první uznání autorovi díla, publikace, či článku...Jenom to, že ho někdo vzpomene a vysloví jeho jméno je pro spisovatele zadostiučiněním a satisfakcí, pro kterou celý život žil...Nemusí si třeba knížku přečíst celou...O to autor snad skoro nikdy nežádá, ale tím že přečte několik stránek může dojít k tomu, že se mu dílo zalíbí a že se již od toho díla třeba ani neodpoutá a bude jej záměrně vyhledávat, po antikvariátech, ze soukromých sbírek a z jiných zdrojů...A v tu chvíli ožívá pravý a nesmrtelný spisovatelský duch, který dřímal celou tu dobu uzavřen do tvrdých desek knihy se zežloutlými listy a prbouzí se znovu k životu...A tou dobou se objevuje i fenomén spisovatelů...Jsou to ve směs lidé, kteří mají ostatním co říci, ale v očích ostatních vypadají jako příliš velcí intelektuálové, než že by prakticky dokázali namazat si chleba máslem...To je takový pocit ostatních, kteří si myslí, že pisálkové a autoři mají jednoduchou práci...Ono není jednoduché něco vymyslet, sepsat, publikovat a ještě k tomu dosáhnout ocenění...Možná že je snadnější prodávat čepice turistům na Václavském náměstí v Praze, než psát literární díla, když si je nikdo nepřečte...Ale to je bohužel lidský úděl...Úděl lidí, kteří jsou povoláni k tomu psát, psát a psát...Snad ne že by neuměli dělat nic jiného, ale jejich hlavním zdrojem činnosti a životního naplnění je tvorba...Tvorba pro ostatní...je to činnost pro druhé, protože oni tu jsou pro druhé...Nejsou to v žádném případě soukromníci a jednotlivci, kteří tvoří. Jsou to jednotlivci, jako osoby, to ano, ale jinak...Ne, vůbec ne...

A závěrem bych chtěl jenom poznamenat, že snad není od věci se zamyslet nad tím, proč my, jako autoři přispíváme svými střípky do té velmi pestré mozaiky tohoto servru...Není to právě kvůli tomu, že máme druhým co říci, i když leckdy jsou výplody naší práce nedoceněné, či jaksi nekvalitní ve svém obsahu, tématu, či zpracování??? Možná že tomu tak je...Ale to ať posoudí každý sám...