Ono se řekne: "Jeďte na výlet".

Anotace: Smutné zamyšlení. Předpokládaná doba potřebná pro přečtení článku přibližně 7 minut

Jsou jistá pravidla, která by měl návštěvník toho kterého zařízení ctít, dodržovat. Restaurace nevyjímaje.

Ať už jsou psaná nebo nepsaná, platí v šenku, nálevně anebo v luxusní restauraci.
Je léto, slunce je k večeru už poněkud kousavé, leckdy zavane chladivý vítr…

Našinec (chápej jako zástupce nízko příjmové skupiny obyvatelstva na Severní Moravě), už jen při představě úhrad za atrakce jakou jsou kolotoče, nebo výlety, je orosený jako sklenice piva.

A tak proč si nepřiznat, nemám na to, abych si dovolil ani pronájem chalupy v nedalekých Jeseníkách.

Představa výletů a s nimi spojené náklady na pohonné hmoty jsou také vysoké a to, co by člověk „ušetřil na výdajích za nocleh“ utratí při plnění nádrže přestárlého plechového miláčka francouzské provenience. (spotřeba 9l na 100 km)

Jsou to spojité nádoby. Na nový vůz s nižší spotřebou takříkajíc už vůbec nemám. Jde o začarovaný kruh.

Ale přiznejme si, což si nemůžu alespoň o prázdninách s blízkými trochu „přilepšit“ a je nutné pobývat celých 14 dní v panelovém bytě?

Při pohledu na stav účtu – nemohu.

Pokud se chci chovat finančně gramotně a zodpovědně.

Také si mohu vzít růžové brýle, udělat si pár dní „opravdu hezkých“, přičemž jakmile tyto skončí, bezostyšně požádám někoho o půjčku na pokrytí barevných složenek.

Zkrátka si na pár okamžiků šťastných pocitů půjčím, abych je měsíce splácel…
Umožní mi to svědomí? Smysl pro zodpovědnost, strach?

A tak bez uzardění jezdím na výlety, jenže si je neužívám. Hryže mě svědomí a pocit, že brzy nastane doba, kdy budu muset se svěšenou hlavou i pokorným výrazem navštívit širší rodinu, abych požádal o půjčku s delší dobou splatnosti.

Vždyť benzín na výlet od místa trvalého bydliště vyjde včetně zpáteční cesty minimálně na 500,- Kč. Vstupné do areálu s pamětihodnostmi, nebo plastovými veleještěry pro 4 osoby asi 500,- Kč. Zakoupení drobného upomínkového předmětu 50,- Kč, nápoje od 30,- Kč. Nemluvě o obědě 800,- Kč.

Takový výlet v rázovitém kraji ve čtyřech lidech vyjde i na 2000,- Kč (jeden výlet včetně PHM.)

Ale příjmy v našem kraji u většiny lidí vypadá tak, že muž bere 15 000,- Kč a ženy okolo 12 000,- Kč.

Dovolená lidí vypadnuvších na chvíli z pracovního procesu trvá přibližně dva týdny. Pokud byste neradi seděli 14 dní v panelovém domě, zrealizovali jen 5 až 6 výletů, pak výdaj rodiny činí 10-12 tisíc Káčé!

Podotýkám, šlo by jen o výlety maximálně do 70 km od místa bydliště.

Není tedy divu, když lidé hledají úsporu.

Některé typy úspor můžou vyvolat smutek, slzu na krajíčku i kyselý úsměv.

Musím ovšem uznat neskutečnou vynalézavost některých jedinců.

Což teprve jedné minority…

Jsou nepsaná pravidla, která by se měla dodržovat, respektovat. Ale…

Představte si situaci, kdybych přišel do restaurantu, z batohu vyňal obrovskou domácí bagetu s karbenátky, s tekoucí majonézou po spodní části pečiva. Tuto bych počal dychtivě hltat a prolévat svým láhvovým pivem, rovněž z batohu.

Bylo by to možné? Jak dlouho by mě nechal toto vykonávat číšník, neřku-li majitel podniku?

Dokázal bych nerušeně stolovat deset minut? Nebo déle?

Výlety jsou citelným zásahem do rodinného rozpočtu, ale vynalézavost Čechů, Moravanů, Slezanů byla známá i zřejmá z kultovních filmů, kupříkladu trilogii o Homolkových.

V jednom z filmů pravila Helena Růžičková před svou rodinou v době okolo poledního památnou větu:

„ Jakýpak oběd, já myslela, že bychom se dneska jenom nějak odbyli!“

(myšleno pečivem s paštikou, nebo s lunchemeon meat(em))

Nyní si představte, dovolil jsem si ten „luxus“ opustil bydliště s obloženým rohlíkem v batohu i vodou z kohoutku, která vyplnila útroby opakovaně použité PET láhve (byť je to škodlivé).

Po 48 km vozem byly na pohled zřejmé první dřevěné stánky.

Jeden poutal pozornost obrovským nápisem VSTUPENKY.

Jedině vstupenka by mi i osádce vozidla umožnila vstup do areálu s umělými veleještěry v „životních velikostech“

Jen po milimetrech bankovka opouštěla zip mé stařičké peněženky. Ale co už, jsou prázdniny!

Uklidnil jsem se až představou scénky z Dobrého vojáka Švejka, kdy feldkurát Katz Švejka vyslal k pánům důstojníkům, aby si půjčil od nich peníze, neboť předešlé noci vyhráli v kartách.

Musím sehnat Švejka!

Nebo si sám vzít kostým postavy a obrážet s bodrým výrazem rodinu.

Dozrálo ve mně rozhodnutí, že švejkovinu za čas budu nucen uskutečnit.

Chlapec za sklem pokladny ochotně přijal bankovku, ale příliš mi z ní zpět nevrátil. K mé velké lítosti.

Snažil jsem se přeladit svou pozornost od půjček k drobným radostem.

Vida!

Toalety se neplatí!

Ani vstup do 3D kina na sedmiminutovou smyčku o pravěku. Projekce probíhala i s papírovými brýlemi! Skvělé!

Brýle u východu chtěli vrátit, škoda.

Chtěl jsem ve výkazu MÁ DÁTI – DAL započíst papírové brýle jako nepeněžní příjem, abych vyvážil ta nekonečná vydání.

Nezdařilo se…

Ostatní členy rodiny jsem upozornil na vlevo stojícího úctyhodného veleještěra s dlouhým krkem, aby neviděli vpravo stojící stánek se zmrzlinou, kterou nabízela velmi pohledná dívka v plastové miniaturní kšiltovce za 59,- Kč!

A jen o 30 metrů dále, stál další stánek, kde 2 kopečky zmrzliny stály včetně kornoutu jen 20,- Kč.

To už jsem naopak chtěl dělat promo, tedy rovnou křičet jako kamelot, abych upoutal ještě více jejich pozornost. Najednou byl ještěr druhořadý.

Zahradní restaurace byla nedílnou součástí obrovské prodejní chalupy s efektně nasvícenými vitrínami, pulty s jídlem a pitím.

Párek v rohlíku 25,- Kč, hranolky s kečupem 40,- Kč, kofola 0,5 l 35,- Kč aj.
Hm, na to nemám. Při představě, že bych to násobil čtyřmi – uf, čelo mi pokryly perly potu, nikoli z horka, na teploměru bylo jen dvacet stupňů.

Zahrádka byla zastřešená pod ní spousta masivních lavic. Z dvaceti obrovských stolů bylo obsazeno asi patnáct těmi, kteří hltali předražené rychlovky, nebo pili reklamami podpořenou "FOFOLU".

Náhle, kdoví odkud, přišla skupina halekajících snědých lidí rozmanitého věku v rozmezí od pěti po padesát let.

Ano, tato skupina přibližně deseti lidí obsadila tři masivní stoly s lavicemi, jež byly projektantem zamýšleny k sezení pro 24 osob.

Z igelitových tašek vytáhli lahvová piva, limonády ve dvoulitrových baleních s polepy CLEVER.

Téměř na povel měli před sebou krajíc suchého chleba a na něj každý z členů skupiny dostal rozměrný studený telecí párek.

Těchto deset snědých lidí synchronně jedlo chleba s párkem s takovou chutí, až jsem ztišil svůj dech.

Můj obložený rohlík byl stále v batohu, bylo mi stydno, jíst jej někde v trávě daleko od atrakcí.

Ale jsou tací, od nichž bychom se měli ještě mnohé učit, jak ušetřit, udělal si hezký výlet a nedbat co bude.

Jsou jistá pravidla, která by se měla ctít!

Přiznejme si popravdě řečeno, platí jen pro některé lidi.

Ti, co je porušují, nejsou ani zdánlivě vystrašení, tak jako já.

Zkrátka neřeší zítřek, ale jen dnešek je důležitý, dnešní prožitek.

To je inspirativní – nemyslíte?