Nechte tam řádek volnej

Anotace: možná to ani nedočteš do konce, možná v tom to Něco uvidíš... nechám to na tobě

°

...Nechte tam řádek volnej. Jen kousek neposkvrněnýho místa na tý šedivý obtěžkaný lince, abych tam naškrábal svý jméno. Co vám to udělá. Vměstnám si tam celej život, i to, co mohlo bejt, do těch pár umouněnejch písmen, a budu spokojenej. Víc nechci, čestný slovo.

_ __ ___ ____ _____ ____ ___ __ _
Vidím to na děckách, jak vesele lítaj kolem stolu a radujou se. Ještě nevědí, co s nima bude a nevědí, jak moc by se měly radovat, ale už teď každej z nich ví, že se něco změnilo a změní. A mámy na ně křičej, ruce sepjatý, dovolávaj se ježíšekrista, prstem káraj ty malý nezbedy, aby prej nestrčily do stolu a nevylily polívku. Ale je to stejně nezajímá. Vždyť právě prvně napsaly svý jméno. A nevadí, že pozpátku, každý písmeno se naklání jinam, trochu kostrbatě, roztřeseně. Přesně jako jejich malí tvůrci.
A možná z některejch vyrostou dobrý lidi. Nebudou shrbený, ani moc vyčnívat. Však on je Život někam zavane.

_ ___ _____ _______ ______ ____ __ _

Já měl rád moudrý lidi. Možná víc jak vlastní mámu. V každý knížce, schůdným verši, dokonce i v zakouřený špeluňce někde na kraji rozcamraný asfaltky jsem je hledal. A oni tam byli. Schovaný za knížkou, za půllitrem plzně. Obyčejný lidi. Kouřili stejný cigára jako švára.
A já si s nima děsně rád povídal. A čet' jejich knížky. A jakoby na vás ta jejich moudrost skočila, museli jste být pak pořád v klusu, hnát se rychlejc než vám tepe srdce, aby vám jí zas někdo neukrad'.
Tak jsem si řek', že taky něco napíšu. Něco velkolepýho. A lidi až budou, upocenýma rukama z práce, listovat stránku po stránce, v duchu si budou říkat, jak moudrej člověk to asi psal. A budou se o mě zajímat. A já budu konečně hrozně šťastnej. Ale nechci bejt slavnej, chraňpánbů, to ne, jen trochu toho uznání. A oni budou taky šťastný. Protože budou znát moudrýho člověka. Potom si spolu sednem do malý zapadlý hospůdky na jedno pívo a já jim budu vyprávět, jak jsem si jako malej harant rozbil koleno o převodovku a jak tenkrát máma mudrovala, že jsem prej uličnickej. A bude je to zajímat.

A kdyby se mi to náhodou nesplnilo, tak si koupím ten jeden řádek, a napíšu si svý jméno mezi všechny ty moudrý lidi. A až si to bude jednou číst nějakej malej pihatej uličník s rozbitým kolenem, budu tam pro něj patřit.