O NOBLESE A JINÝCH PODIVNOSTECH

Anotace: @&@

O NOBLESE A JINÝCH PODIVNOSTECH

Počátkem 90. let jsem byl na pozvání kamaráda měsíc v Kalifornii a půjčeným autem sjezdil i kus Nevady a Arizony. Ať jsem se vrtl, kam jsem chtěl, všude mě vítaly zdvořilé úsměvy prodavačů a jejich neustálé otázky, jak se mám a odkud jsem. Neznámá paní mi na chodníku u vstupu do obřího akvária v Monterey skočila před objektiv aparátu, začala pózovat, smát se na mě a mávala mi, jako bychom byli staří známí.  Cizí lidé se na mě na ulici vstřícně usmívali a uváděli mě tím vždycky až do rozpaků. Pár dní mi trvalo, než jsem si na to v konfrontaci s dosavadní zkušeností s nevrlými a neochotnými prodavači u nás a uspěchaností a strkanicemi lidí i v jiných evropských metropolích než jen Praze, začal zvykat - nemám totiž dotěrnost neznámých osob už ze své povahy příliš rád. Ale zvykl jsem si poměrně rychle – na takové lidi se prostě nemůžete neusmát taky a ať chcete nebo ne, spraví to i vám náladu, přestanete se na svět zbytečně kabonit.

Když jsem se pak o tomto svém postřehu zmínil v rozhovoru jedněm místním krajanům, měli potřebu mě varovat před tím, že to nejsou upřímně míněné úsměvy a že ty prodavače a další lidi ve skutečnosti nezajímá, jak se mám a odkud jsem, že to je jen taková místní póza, zvyk a že si stejně hledí každý jen svého a kdyby se vám něco stalo na ulici, tak si vás nikdo nevšimne a nijak vám nepomůže.  Asi si mysleli, že jsem naivnější, než ve skutečnosti jsem, a divili se, že mi stejně taková „přetvářka“ v podstatě nevadí. Marně jsem jim vysvětloval, že jsou mi mnohem příjemnější pouze zdvořilostní úsměvy, než upřímně míněná otrávenost, nevrlost a protivnost běžných českých prodavačů (tenkrát – dnes už je to naštěstí o dost lepší).

Nechci tu ale rozvíjet úvahu nad povinným americkým pokrytectvím, kdy, kdo se netváří za všech okolností šťastně a spokojeně, nemůže být skutečný Američan. Jen si myslím, že je v nás naopak nějak hluboce zakořeněno, že kdo se k druhým snaží chovat zdvořile a vstřícně, je nějaký divný, v lepším případě je to pokrytec a v tom horším zakuklený lump a neřád, který svou zdvořilostí zakrývá svůj nepochybně odporný charakter a snaží se zmást všechny ty skutečně „slušné a normální“, tudíž ale zákonitě nerudné, hádavé, cynické a podezíravé vševědoucí spoluobčany. Pochopitelně záměrně nadsazuji, jak už je tak nějak mým zvykem, abych zdůraznil ten kontrast v přístupech, který chci naznačit.

Ne, nevolám po nějaké protivné sterilní zdvořilosti a falešných přeslazených úsměvech, jaké vídáme třeba u nejrůznějších celebrit, které si pak vzápětí s chutí vrazí vzájemně kudlu do zad, jakmile k tomu vycítí příležitost. Jen si myslím, že i zdravá skepse, ironie, relativizace a třeba i podezíravost či cokoliv podobného, se dají podat s inteligentním nadhledem a úsměvem. A dokonce si myslím, že jsou pak i mnohem účinnější, než když z někoho vyhřezne nekontrolovaná a rozšklebená zlost, jedovatá pomluva či zkrátka cosi, co je nechutné už od pohledu i pro okolí.  Trošku mi někdy chybí ve vztazích mezi lidmi jakási noblesa – vytratila se téměř zcela i z veřejného prostoru. Možná v něm už není dlouhé desítky let – ale cítím ji třeba z prvorepublikových filmů a za mého mládí přežívala například ještě silně v kantorech, na které dodnes s láskou vzpomínám. Jsem proto rád za každého člověka, který ji v sobě i v současné době má, stejně jako za každou enklávu, kde ji objevím, protože naštěstí skutečně tu a tam stále ještě žije.  A dokud se budou psát básně, povídky apod. jen tak pro potěchu svou a druhých, snad pořád existuje i půda, v níž se může i přes cynismus a aroganci doby, stále ještě kultivovat.

Praha 18.3.2016

https://www.youtube.com/watch?v=qk8b1plDxz8