Myšlenkomat

Kam až můžeme dosáhnout? Kam až můžeme mířit?Kde je naše poslední cesta? I když jsem něco prožila, zůstávám stále sama bez možnosti sdílet společný život. Není směrů a nadějí kam jít dál. Je jen zbytečných slov, zbytečné víry v něco, co se zdá býti snem. Proč tu ještě jsem, proč dělám, že mě život zajímá. Nevyslovená, matoucí pravda skrytá v mé duši. Jsem na konci nebo u cíle. Kam nebo jak směřovat svou myšlenku, když se propadám do prázdna. To ticho vyřčené prostorem, to ubíjející ticho. Není smíchu ani pláče, který by proplul kolem mě a aspoň trochu se dotknul mé pravdy Jak tak může člověk žít? Bez přátel jenž mu neporozumí v jeho němé tváři. Kterou pravdu mám žít, kterou otázkou se mám zabývat, když ve své podstatě je život tak nepolapitelný a nesrozumitelný. Je vůbec nějaká možnost toto ticho překonat a být ve svém středu? Plachtím mezi reálným světem a mezi světem snů. Možná proto jsem tak nepochopitelná, možná je ve mně až moc otázek, proč být stále v tichu. Naplnit prázdnou žárovku jejím světlem je možné? Stavět něco, co je už dávno zbořené. Je to konec cesty? Už nebude dalších možností?Raketa letící do vesmíru má víc možností změnit svůj směr,ale vždy se vrátí zpět na Zem.