Rozpor duše a těla

Anotace: někdy se může stát, že přijde rozpor personifikovaný jako duševní a tělesný (hlásaný duší, logem a myslí a tělem jako prostředkem konání duše, praktického jednání)

Tak a je to tu...
--------------------------------------------------------
Je tu rozpor mezi tím, co se říká a mezi tím, co se dělá...
Mnoho lidí "hlásá vodu" a "pije víno"... Co je ovšem tristní a bizarní na celé problematice, je, že mnoho lidí tohle dělá dnes a denně... Neuvědomují si, že si něco sami sobě nalhávají a přitom tomu tak není a ani sami tomu nevěří... Problém je někde mezi - mezi tím, co říkáme, proč, a proč jsme v rozporu s hlásaným... Snad je někdy lepší zaujímat zotročený (ve smyslu většiny lidí) přístup k problémům, kdy není naše individualita vystavena na pospas publiku... Kdo se dnes může pyšnit tím, jak je ego, jeho jedinečnost individuality, sebevědomí a myšlení nezávislá... Jsme ovlivňováni mnoha faktory... Ale i přesto... Že tu bylo kruté období potlačení lidské individuality, kreativní tvorby a svobodomyslnosti a nemusím snad připomínat (a nebo pro ty později narozené snad ano), co to mělo za následek, či spíš důsledek a kde byla příčina... Kdo mnoho ví, může mnohým a mnoho uškodit, či poškodit a proto jsou tyto osoby vystaveny riziku, permanentnímu riziku a právě že někdy i ti musí občas udělat takový taktický manévr, kdy musí splynout s většinou a svůj názor, svoje vědomé ego potlačit a odsunout jej na druhou kolej...

40 let udělalo své... Ale to mi nepřísluší hodnotit (na to nemám ani nejmenší právo...). Nicméně to, co člověka podle mě dělá člověkem, je, že se nenechá strhnout většinou, většinou, která je ideologicky, filosoficky či dogmaticky orientovaná a není multispektrální, či generálně postihující... Kdo těmto svodům odolá, je pravý člověk, který může nosit nápis svobodný člověk...
-------------------------------------------------------
Zaměřím se nyní na problematiku toho, kde toto vyrůstá, tedy - kde nastává problém mezi říkaným a konaným... Je to určitý projev člověka, kdy je v úzkých, kdy sám už nemá možnost se svobodně projevit a je nucen přijmout názor většiny, i když není dobrý a vědomě o tom víme... Ale to je jen jedna možnost... Druhou by mohlo být pozorování názorů, či spíše jejich rozporů uvnitř společenství a zaujetí postoje, který bude k tomuto kritický (tedy nenutí nás přímo veřejně zaujmout postoj k problematice)... Toto má výhody pro nezávislé teoretické hodnocení, oproštěné od vlastní příměsi, a esence, která je nebezpečná filosofii... Tím, že zaujímáme někdy vlastní postoj, se vystavujeme značnému riziku toho, že bude filosofie spíše vlastní konfesí, vyznáním a úvahou než nezávislým "vědeckým směrem a vědou" v nejširším slova smyslu sub specie)... A tím pak přicházíme o důležitý prvek toho, co můžeme poskytnou bez tzv. "přidané vlastní hodnoty", vlastní zkušenosti, vlastního názoru"... A v tuto chvíli jsem se dostal tam, kam směřovala moje celá úvaha, nebo takový nástin, jak problematické je zaujmout v dané chvíli postoj a jestli je vůbec důležité ho vždy a za každou cenu zaujmout...
--------------------------------------------------------
Proto tedy závěrem doporučuji cum grano salis (se zrnkem soli, tedy velmi obezřetně) rozvažovat, kdy, jak a za jakou cenu vyjadřujeme svoje predikáty a soudy… A jestli nejsou v rozporu??? To není naší starostí, naším problémem… To, co leckdy říkáme, může být do té míry v rozporu, že vlastně na tom ani nezáleží…