Tenká hranice, mezitím...

Anotace: ...a oním když tě nic nenapadá pro název...jen Ticho na konci myšlenek než usneš a znovu se probudíš. Úvaha-báseň-experiment. Mystická rovina.

I.

Než mĕ to pustí spát. Podívám se do knihy modrého nebe sem na liter. Jsem tu sám samotinký. Jako jediná duše utopená v sametovém nebi. Ani cappučínová dívka tu není, nejspíš sní svůj další tisícerý sen. Tak jako já ten svůj o cestách, stezkách, horách a oceánu. O přírodĕ a lásce, jež jsou to nejkrásnĕjší a nejcennĕjší co tu máme. Kolikrát jsme se procházeli po zemi, vstupovali na břeh a nikdy ji nepolíbili, tak jak to udělal Bonaparte při návratu z Elby. Naše zem zaslíbená, jediná. 

Kolikrát se takto procházel pod nebem, lesem, krajinou a neobjal ji jako přítelkyni. Vzpomínám na ty velké modré oči bílého konĕ jak jej krmil trávou nad bílovicemi v pozdním chladném podzimním odpolední. Nebe bylo celé v šedé jako povlak do všech stran, jen na obzoru dopadaly paprsky chýlící se k západu. Čímsi, že se stal tento jihomoravský kraj tvým osudem. Existuje však osud? Zabiják ve Fincherovĕ filmu jej nazývá placebem. Je bůh placebo? Nebo existuje v každém záhynu a atomu? Jak by mohl nebýt když se vše tak podobá nĕčemu, co nás přesahuje? To nejasné, neoddĕlitelné od pohroužení do jiného světa, kam nedosáhne jazyk ani sdĕlná zkušenost.

A přesto tady sedí a píše. Než jej myšlenky a mysl pustí spát. Slyší jen ty spotřebiče. Myslí na obrazy cestovatelské přednášky, obrazy landekhu, malého tibetu, indických himalájí, kašmíru, hinduistických a budhistických vĕřících, čekajících na přílet svátosti, která nepřilétá. Tak jako božství, které se zjevuje na dnĕ hrdla dýmky naplnĕné po okraj obrazotvornou substancí. Tím se vrací k základní otázce původu, spojení s tím čím je náš svět  - čas sesnouben s prostorem, zemskou tíží a prostupující láskou? 

,,Čím je tvořena tvá obraznost? Je ze stejné látky jako sny? A kde končí? Dozvíme se někdy, že nemá hranice. To víš jen když to zažíváš, když to sníš, jakmile to chceš pohltit myšlenkou, utvoříš hranice. Jakmile to chceš uchopit do tvarosloví, utvoříš formu, jakmile to vyslovíš, ztratí to kouzlo. Je to hádanka, je lepší se vzdát neustálého bádání nad nekonečnem, a žít ten moment, kdy se jím stáváš. Jako nekončící atlas na obloze mezi dvěma zrcadly je ten druhý svĕt. Nahoře i dole. Ikona mystika i vĕdce v knize nepodobné tvým veršům. 

//.

UŽ ZASE ZASTÍRÁŠ VÝZNAMY.

PROČ TO DĔLÁŠ?               PRO ČIROU RADOST ZE SLOVNÍ HRY NEBO KVŮLI STARÉ GEOMETRII UKRYTÉ V LITERATUŘE?                       

      PRO PŘÍPAD ŽE BY TĚ POCHOPILO SAMOTNÉ CHÁPÁNÍ DŘÍV NEŽ PŘIJDE ÚSVIT/DŘÍV NEŽ ZANIKNE VESMÍR                                     

         JEHO NEJZAZŠÍ KONCEPT KULT A MÝTUS                SMRT                                  HÁDANKA BŮH MÝTUS        SJEDNOCUJÍCÍ A SHRAŇUJÍCÍ VEŠKERÉ ZÁPLETKY         VEŠKERÝ OBZOR HORIZONT I MYSLITELNÉ SVĔTLO                DHARMA OBSAHU A       TRANS-POSTAVENÍ                   VĔDOMÍ  

ČÍM JE VŠAK LÁSKA VE SMRTI?      

///_.

,Lásky prý smrti nezná'. Řekla.

Než naposled vydechla 

Láska se smrti i nadechla.

Skrz lásku se dĕje znovuzrození.

 

Skrz lásku prohlédla iluze. Řekla. Než zavřela oči.

Se smrtí se potopila do hlubin.

Stala se temným vesmírem

Hvězdou na konci časoprostorové brány 

 

Dotýkala se tak samé láskobraznosti 

a dĕlila ji smrtistvůra 

oplodnĕná myslí všech bytostí 

 

Jedni vĕří ve vyzařující siločáry entit 

Jako by nás nahrály do velké matky simulace Máyi 

Jiní vĕří v tavící holos jehož jsou ty entity součástí

 

Dřív se splétaly vizionářské osobnosti

v jeden kmen 

Dnes jsou jen fragmenty jedné cely 

A osud je placebem 

 

čím jsme my?

     sami ničím 

než na něco upřeme pozornost 

a upředeme smysl ze slov 

 

Srdce hvězda večnost 

 

         tvá noc (propsaná snem modré)