Poslední deprese

Odplivněte si! Ano, přesně tak, vážení, se cítím já… jako plivanec na obludně špinavém chodníku. Špína veškerého světa, ukrytá v tomto otřesném čímsi, co vyprodukovalo špinavé tělo naprosto cizího člověka, plné bakterií a virů. Bezvýznamné nic – nic, kolem kterého celá společnost chodí a ani koutkem zaschlého oka si ho nevšimne. A když to zahlédnou, uskočí, aby si nezašpinili obuv. Nestojím jim ani za to, aby do mě šlápli a rozmázli mě. Je to odporný hnus!
Ptáte se, proč tak mluvím? Mám na to právo. Mám právo tak mluvit. Veškerá nespravedlnost světa se uhnízdila na mém zapáchajícím těle. Bezvýznamné nic – červ, který žere jablko, do kterého se s chutí zakousnete. Nulovitost v chaosu, který si hledí jen svého. A když si chcete trochu z toho chaosu ukousnout, ONA vás praští do ohavné tváře tak, že se sesypete k zemi vedle toho plivance a zíráte na sebe. ONA, přikrčená kdesi v atomické skulině lebky, stále připravená zachvátit vás v okamžiku, kdy to nejméně očekáváte.
Tváří v tvář výměšku se porovnáváte, kdo z vás je větší. Ano – větší, ale chudák! Nelíbí se vám to? Mně taky ne! Ale musím s tím žít. Jsem vyvrhel této ohavné společnosti, která se domnívá, že se poučila z historie. Zaslepená vlastní touhou po penězích a moci. Musím si odplivnout. Vidíte? Je to hnus!
Odpovězte mi na jednoduchou otázku, vážená společnosti: proč se tetelíte ve vlastní maličkosti? Té gigantické maličkosti, která se objeví po tom, co si pohladíte ego na někom jiném? Pohladíte ho tak, že si léčíte rány plné zeleného hnisu a dáváte jej ochutnat i těm, kteří vám projeví důvěru. Ano, přesně k Vám mluvím. Znovu si musím odplivnout, protože se mi chce zvracet. Vyvrhnout všechny vnitřnosti světa na vás, abyste ochutnali vlastní medicínu – ve své sobeckosti a zaslepenosti. Mlčíte? Pročpak? Proč najednou mlčíte?
Dusil jsem to dlouho. Ale najednou – jako bych našel ten pomyslný ventil kdesi v kanalizaci svého nitra. A všechno teď vypustím…ne vypustím – prolomím hráz plnou slizu, která se ve mně nasbírala z vás, otřesná společnosti. Z Vás, chudáků, kteří si léčíte ega na slabších – bez špetky empatie. Nemám to přeložit? Nebo snad to slovo znáte? Je to ostudné!
Co má říkat slina na ohavném jazyku proklatého člověka moderní společnosti? „Vyprskni mě a už se ke mně nehlas. Nestojím o to být tvojí součástí. Nestojím zalézt do tvých kazů a dál krmit bakterie tvého nitra.“
V klidu si ležím vedle mé přítelkyně sliny, která se dívá na svět plný nohou.
„Kampak, milánku?“ Zakašlu na kolemjdoucího. Nestojím mu ani za cuknutí. Ani za ten tik, který je v porovnáním s komplexností jeho chůze – prachsprosté nic! Zkouším to znovu:
„Holubičko.“ A hle – náznak něčeho, co připomíná, že existuji v tomto světě. Mylná domněnka, která mě žere, jako kyselina prasečí kost!
Jsem tu sám se svou přítelkyní slinou, která se na mě dívá. Oči má hnědé plné pablesků světa tam nahoře – chaosu bez vlastní duše.
Opět se mi vybavila myšlenka na vězení vlastní lebky. Tuhou kost, která skrývá něco tak děsivého, jako je mozek. Domníváte se snad, že kdybychom přišli o všechny smysly, že by byl svět ohavnější? Jemu je to jedno, jestli nevidíte nebo neslyšíte. a vy křičíte, ale není vás slyšet. Řvete tak dlouho, dokud vám něco nepraskne. A nakonec – po vás neštěkne ani slina.
Jak se může v tom měkkém houbovitém útvaru zrodit něco jako je strach? Co strach! To je v porovnání s depresí jako povzdech člověka ve víru chaosu této vychytralé společnosti.
Převrací se mi žaludek… kolikrát už ze sebe vytryskl obludnosti. Je otráveny kopcem léků, které se JI snaží zahnat do děr jako ponravu. Jakou záhadou je, jak jim mozek přikazuje – vykazuje ven z útrob pomalu hnijícího člověka, který si spokojeně leží na špinavé zemi. Ty představy ve mně budí znechucení – a zároveň podivný obdiv.
Může být člověk znechucen – a přitom propadnout v obdiv? Ano, odpovídám já. Zaleknu se toho, jaké zrůdnosti se mohou objevit naráz v takové nicotné věci, jako je mozek. Záměrně říkám nicotné – protože v porovnání s gargantuovsky velkolepým vesmírem je to skutečné nic. Přesně jako slina vyplivnutá na špinavém rozpáleném asfaltu. Její existence je předem spočítána, protože se rozmázne na podrážce této nicotné společnosti, nebo se vypaří a zmizí ve víru chaosu, který řídí všechno.
Vypařila se. Netrvalo to dlouho. Přestala na mě zírat – a já jsem sebral odvahu postavit se. Usměju se, protože říkám „odvahu“ Ale to ONA znovu zalezla do špinavé díry a usnula. Nastavené zrcadlo přestalo působit a já se znovu cítil jako člověk… Ačkoli –člověk – to je dosti odvážné tvrzení. Řekněme spíše jako hnis na vředu této ohavné společnosti.
Zavrávoral jsem, ale když jsem našel rovnováhu, propadl jsem v tragický smích čehosi, čemu – s pýchou sobě vlastní – mohu říkat naděje.
Pádil jsem do svého příbytku. Do těch čtyřech stěn na okraji města ve špinavé čtvrti. Zmocnila se mě míchanina zvláštních pocitů – vítězství a zklamání ze sebe samého. Musím si odkašlat, protože ty sraženiny odpudivého hnusu musím dostat ven. Ale nejde to. Je to těžší, než jsem si myslel. Musím zalapat po čerstvém vzduchu.
Mírně přidušen, vybavila se mi situace před čtyřmi dny. Nedala mi spát! Domníval jsem se, že ji mohu vytěsnit – ale stále přicházela. Jako nezvaný host. A budila mě ze sna. Byl jsem podveden! Jako špína setřená hadrem z páchnoucí skládky.
Nuže, vyslechni si, vážená společnosti Homo sapiens sapiens, čemu jsem v tvé obludné náruči musel čelit:
Vracev se z noční pochůzky, kdy mi ONA nedala spát. V temné uličce mezi domy zaslechl strach. Vycházel z úst ženy, která prosila o pomoc. Nejprve jsem se to zkusil přeslechnout, ale pak jsem si vzpomněl, že bych snadno zapadl do soukolí této špinavé doby. Zastavil jsem.
Znovu se ozvala žádost. Několikrát. Bolestivě, úpěnlivě – a pak také jaksi s přízvukem, který si dnes už velice dobře umím vysvětlit. Sebral jsem poslední zbytky odvahy, která v mé rozkládající se schránce ještě zbyla a šel v ústrety tomu, co se tam dělo.
Byla tam tma, neboť pouliční lampa nad námi zrovna zhasla.
Viděl jsem to!
Viděl jsem to, co bych si v životě nebyl přál spatřit. Ptáte se co? Milánkové, musím zvrátit vnitřnosti, neboť – kam až ještě může klesnout tato společnost?
Spatřil jsem ohavnou obludu, oddávající se vlastnímu šílenství na drobném, očividně ženském těle. Tam – pod tou hroudou tlejícího odpadu – ležela nehybně. A v posledních zbytcích sil ze sebe vyrážela jen ohavné, uši drásající prosby.
Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhl jsem. Jen jsem zíral – mě zradilo vlastní tělo. ONA se ozvala. Právě tehdy. V tu nejneočekávanější chvíli. Kde byla těch pár týdnů? Odešla? Spala?
Znovu mi ukázala, že je vládcem mého těla.
Z tmy, z pazvuků vyrýpaných z lidských útrob, znovu zazněla prosba. Úpěnlivá žádost o pomoc. A snad – snad právě frekvence toho pazvuku JI zahnala. A já měl opět nadvládu nad svým tělem.
Hbitě jsem sáhl po kameni a tu zrůdu jsem praštil do hlavy. Svalila se na zem, jako prase při porážce. Lampa se znovu rozsvítila – a znovu se mi naskytl pohled na šeredné ohavenství zahalené pláštěm. Vzápětí se ozval výkřik. Výkřik, který by probudil i mrtvolu. Otočil jsem se – a dal se na útěk. ONA mi přikázala, abych to udělal.
Pamatuji si jen špinavou, za to však velice jemnou ženskou tvář. Tvář, která mě od té chvíle několikrát probudila ze sna.
No, vážení – jak se vám to líbí? Chutná vám ta mdlá polívčička? Ale to je krutá realita, holoubkové. K vaší hanbě – mělo to dohru. Ta dohra mě zničila. ONA znovu vylezla – a jako tyran mnou vláčela tři dny. Vyložená nestydatost! Neměl jsem šanci jí to říct. Posedla mě. A znovu mnou vláčela.
Abych jí utekl, vyhrabal jsem se ze své nory na světlo boží. Paprsky mě udeřily a oslepily – trvalo dlouho, než jsem si přivykl. A v okamžiku, když jsem mohl zase vidět blivajz této existence…
…světe div se, stáli přede mnou. Drželi se za ruce. Užívali si jeden druhého. Poznal jsem ten špinavý, smradlavý pršiplášť, který mi znovu převrátil žaludek. Usmáli se na sebe, – ale nepoznali mě. Prošli kolem mě, jako stín. Bez sebemenšího záchvěvu. Otočil jsem se za nimi. A pak – uviděl tu jeho zkrvavenou lebku.
Vytanul mi obraz toho ostrého kamene, s nímž jsem ho se vší vehementností udeřil. Udělalo mi to dobře. A zároveň… se ve mně snad pohnulo něco, co kdysi bývalo svědomím.
Nevím.
Byl jsem znovu oklamán. Svět se na mě dopustil viny!
Znovu zkoušel mou výdrž.
Znovu JI probudil k životu.
Musím si vzít lék.
Žaludek při tom pomyšlení protestuje. Nechce to! Mozek mu říká, že musí – ale on se vzpírá!
Cítíte ten konflikt odehrávající se v jedné bytosti? Ta bezmoc, to vězení, ze kterého není úniku?
Zrezivělé tyče vězení, kterému se říká mozek.
S krvavýma rukama do nich buším – a rez se zařezává do kůže, jako by to byl papír. Zůstává tam. Hnisá. Bují. Roznáší po těle infekci, která přebírá otěže života.
Vážení…
Můžete být jakkoli vzdělaní, můžete být jakkoli obdaření empatií – ale pokud se ONA o vás nepokusí, nerozumíte vůbec ničemu.
Prázdnu, které je nepředstavitelné.
Chci ji dostat z hlavy – ale nejde to. Pořád tam je.
V okamžicích, jakého si světla naděje vám znovu ukáže, kdo nad vámi vládne. Kdo velí. Kdo je generál.
Je to ONA. Arciobludná mrcha. Nikdy ji zcela nezničíte.
Množí se jako rakovina a stále vám dává najevo že jste její otrok.
Vrátil jsem se k místu, kde se stalo to šílenství. Našel jsem tam ten kámen. Byl zbarvený dočervena. Ulpěly na něm vlasy přilepené zaschlou krví. Ten kámen se mi líbil. V koutku mé duše mě přitahoval. Ačkoli mi žaludek říkal, abych se pozvracel. A právě v tom okamžiku – začala se mi v hlavě rodit myšlenka.
Myšlenka, která JI zatlačila do kouta. Cítil jsem to. Cítil, že se bojí. Zalézá. Schovává se do skulinky svého skromného příbytku lebeční kosti. Byla menší. A menší. Až nakonec zmizela. Ani to nebolelo.
Kdybych to byl věděl… udělal bych to už dávno.