Zákon přebytku

Na počátku bylo slovo, anebo možná přebytek.
Přebytek možností, směrů, očekávání – těch otázek
bez odpovědí.

„Čím více možností, tím méně významu jednotlivosti.“

              Z přebytku poté povstal člověk. Jako samozvaný tvůrce – archivář absurdna. Jako poslední zaměstnanec ve skladu nevyřízených požadavků… Bylo mu dáno všechno, beze zbytku – a proto mu nezbylo nic.

 

A tak povstal Zákon přebytku.

            Nebyl sepsán proroky, ani básníky, natož ekonomy. Psal jsem ho totiž já – tichý, neúprosný pocit únavy, který i když najde odpověď, bude to jen další přebytečná věc na stole. Pochopení, že mluvit je někdy jediný způsob, jak se nezalknout tichem… Nebo něco v tom smyslu.

 

                          Člověk je přehlcen možnostmi,
                          všechny chutnají stejně,
                          všechny vedou jinam,
                          všechny končí stejně.

                          Informační tok překročil kapacitu vnímání,
                          každá pravda má své alternace a jednu ironickou parodii –
                          orientace je nemožná.

                          Není člověk,
                          jen algoritmie…
                          již dávno jsme vyměnili emoce za emotikony.

             

              Všechno začíná i končí stejně – únavou. Avšak ne tou únavou, kterou cítíme po těžké práci, ale únavou bytí. Jakousi pomalou infiltrací nicoty do každé myšlenky, do každého pohybu ruky, do každého slova, které člověk vysloví, aniž by vlastně věděl proč. Jako déšť, který si ještě nerozmyslel, jestli chce být bouřkou, nebo jen mlhou na skle – tiché poznání, že to někdo napsal špatně.

              A pak jsem tu já – sedící u stolu, na kterém leží všechny mé pokusy o život. Ty plné a prázdné listy; některé popsané tak zběsile, až inkoust prořízl samotnou podstatu papíru a některé zase tiché jako zrcadlo, které odmítá odrážet.

 

Mezi těmi listy sedí bytost – beze jména, bez tváře, bez důvodu… a proč taky?
              Identita je přeci produkt touhy po náležitosti, která se ztratila někde cestou mezi neúspěchem a pokusem o smích.

 

Neúspěch? Nevědomost? – Ne.
              Zločinem je Nadbytečnost.

              V místnosti, kde není čas, jen prostor – a ani ten není celý můj – se na mě dívá sněhově bílá podlaha a stůl… jako mudrc a soudce.

 

Slovo „smysl“ již vyčerpalo své zdroje.
Slovo „štěstí“ bylo vyhlášeno za mrtvé.

 

              Každý list je důkazem… každá čmáranice výkřikem… každá prázdná stránka obžalobou. Již nepotřebujeme další slova, ani myšlenky, stejně tak i sny již dávno překročily hranici svého užitku.

 

Člověk se stal odpadem svých vlastních teorií, kdy běhá po prázdných sálech jako herci bez diváků.
Člověk se stal replikou, jež čeká na potlesk, který se ztratil někde mezi průměrnou rychlostí světla a smyslem.
Člověk se stal strojem hledání, i když motor dávno klepe o konec.

 

A my – já – sedíme u stolu.
Píšeme, přepisujeme, mažeme.
NE proto, že bychom chtěli, ale proto, že nevíme, co jiného bychom měli dělat.

Taky se někdy ptáš: jak dobře se dá zapsat mlha? Jak přesně se dá přeložit ticho?
Pak tedy, příteli: vítej v náruči toho nejabsurdnějšího žánru, který jsme si mohli vymyslet.

„Zákon přebytku, kapitola první, věta první: Nepotřebujeme už další věty.“