Ticho v přítomnosti

Někdy jen tak sedím a dívám se na svět kolem sebe. Lidé spěchají, obrazovky blikají, a i když jsme neustále ve spojení, často mám pocit, že jsme si vzdálenější než kdy dřív. Přemýšlím, co to vlastně znamená – žít právě teď, v této době. Jaký to má smysl?

Každé ráno se probouzím do světa, kde se obyčejná lidskost ztrácí mezi statistikami, algoritmy a mediálními přestřelkami. Žijeme v systému, kde mají větší hlas influenceři než učitelé, kde se lži šíří rychleji než fakta a kde si politické strany přehazují zodpovědnost jako horký brambor. A zatímco my dole řešíme každodenní přežití, ti nahoře už dávno hrají jinou hru. Hru, kde nejde o člověka, ale o moc, zisk a kontrolu.

Mnoho mladých lidí hledá v tomhle chaosu smysl. Někdo se stáhne, jiný křičí, další se prodá systému, protože odpor se zdá marný. Někdy mám pocit, že i touha být vidět, slyšet a uznáván je jen zoufalým voláním: „Jsem tady. Všimněte si mě. Počítám vůbec?“

Občas sleduji mladé ženy — krásné, inteligentní, silné — a je mi líto, když svou hodnotu začnou měřit podle počtu zhlédnutí. Ne proto, že bych jim chtěl říkat, co je správné. Ale proto, že vím, že v tom nejsou samy. Jsme generace, která si musela najít vlastní kompas ve světě, kde žádný kompas neexistuje. Rodiče nás neučili, jak přežít digitální věk. Sami ho neznali. Učili nás chodit do práce, být slušní a hlavně — nezlobit. Ale nikdo nás nepřipravil na to, že systém se jednoho dne přestane o člověka zajímat.

Dnes jako bychom překročili bod, odkud není návratu. Hodnoty se ztratily v překladu. Politik mluví o morálce, zatímco kupuje ticho. Mluví o rodině, ale podporuje rozdělení. Mluví o budoucnosti, ale žije ze strachu. A my? My se v tom všem snažíme najít nějakou pevnou zem.

Ale možná právě v té snaze se ještě něco dá zachránit. Protože pořád jsou tu lidé, kteří tvoří, i když je nikdo nevidí. Kteří pomáhají, i když za to nic nedostanou. Kteří si ještě pamatují, co znamená slovo „čest“. A i když jich není moc, možná právě oni dnes drží tuhle společnost pohromadě.