Nostalgie

Měl bych spát, je nejvyšší čas, jsem už na pokraji věku a na sklonku blouznění. Do uší se mi vloupal Brutus tedy ta kapela a vidina dolní (pražské) brány, kterou lze vyklouznout z rakovnického náměstí. Prostě Rakovník, město přeslavné, co nějak ukročilo stranou do dolíku pod fabrikou na dlaždičky.

Místo, o kterém jsem tušil, že existuje, díky Nezbednému bakaláři a taky díky Milanovi Zimmermannovi, kouzelníku s kytarou, jenž mi dokázal učarovat čas z podzima 1986 do jara 1987. Pak se mi ztratil. Život je samá výhybka a kouzlení je únosno jen do času. Stále však vděčím za čerstvý vzduch v místech, kde ani nemohl být, za volnomyšlení i za to, že vím, že Brutus existuje už od těch dob a tedy nyní mohu poslouchat a nostalgit.

Milan už před časem zabušil na nebeskou bránu a jistě s drzostí mu vlastní. Rakovník dál dlí mimo hlavní tahy, ač se v něm sbíhají císařské i královské cesty ze všech stran a já bych měl spát.