Těm, kteří kráčí ve stopách svých otců

Dnes dopoledne jsem e-mailem posílal vypracovaný úkol, který nám byl zadán v rámci výběrového řízení na stážistu do místního rozhlasu. Práce měla obsahovat rozhlasovou zprávu o programu na snížení nákladů v energetice, která se měla vejít do třiceti vteřin. Teď večer jsem si na to vzpomněl – především na motivační dopis, který jsem jim zasílal na poslední chvíli na konci předešlého měsíce.

Psal jsem v něm o svém otci, který v nultých letech pracoval jako novinář pro jeden z nejčtenějších deníků té doby. Myslel jsem si, že by mi to mohlo pomoct, ačkoliv otce skoro vůbec neznám. Stejně jako spoustu dalších dětí narozených po začátku milénia nás fotr opustil. A stejně jako u spousty dalších jsem od malička slýchával, jakej to byl hajzl. Samozřejmě jsem si to nemohl pamatovat jak to bylo doopravdy, protože jsem byl ještě pískle, a tak jsem tomu věřil.

Jako každej smrad jsem měl později i já nevlastního otce a další sourozence. Můj nevlastní otec, který mě vychovával, byl tak trochu kurva pro všechno a živil se kdečím, ale převážně jako handyman. A tak bylo pochopitelné, že i já jsem se musel stát dělníkem. Akorát v tom neměl tolik prsty jeho vliv, ale tupá náhoda. Taky to byl hajzl, matka měla vždycky slabost pro debily.

Když mi bylo náct, zemřela nám matka, a tak jsme se dostali do pěstounské péče k babičce a dědovi. Když pak došlo na výběr střední školy, chtěl jsem se dostat na sociální činnost, ale nepřijali mě. Musel jsem pak potupně zjišťovat, kde mě vlastně vezmou. Vzali mě na Akademii řemesel, kde jsem odmaturoval jako mechanik seřizovač CNC strojů.

Celou základku jsem mluvil o tom, jak nepůjdu na vejšku, že je to jen pro debily, kteří pak na ostatní hledí s opovržením. Přesně to dělal vždycky můj děda a strýc – oba jsou to inženýři. Jenže po matuře se mi ještě hrozně nechtělo do práce a přišel jsem na to, že mě vlastně docela baví chodit do školy, a tak jsem se taky vydal na vysokou. Nejdřív na Zemědělku, ale tam jsem vydržel jen jeden semestr, než mě vyhodili. Musel jsem do práce. Pracoval jsem jako zámečník, ale za tři měsíce jsem měl jasno, že musím zpátky do školy.

A to mě dostalo sem.