Podrazák strach

Možná se kvůli tomu strachu nenávidím

Dávalo by to smysl.

Zvládla jsem toho tolik, takových výzev ze kterých jsem měla děsivý, pichlavý, rozprostírající se strach.

Měla bych cítit vítězství, klid, sebeuznání, cokoli podobného.

Dávalo by to smysl.

Bylo by to fér - ke mně. Takové odvahy, sebepřekonání a síly to stálo.

Ale ono ne.

Je to ironie. Co cítím? Vítězství? Klid? Nebo alespoň NIC?

Ne.

Cítím strach.

Strach z něčeho dalšího.

Jaký výsměch, jaký podraz.

Možná se kvůli tomu nenávidím.

Mám se ráda. Jsem si společníkem na své cestě a jediným, kdo mě chápe. A právě kvůli tomu vidím tu samovolnou krutost - obrovské sebepřekonání s vidinou vítězství a odpočinku, který ale nikdy už samovolně nepřichází.

Je to kruté, je to neefektivní, ale je to součástí mě.

Třeba se mi to časem podaří odbrousit, dotvořit, zeslabit, doplnit.

Je to součástí mě, a takových věcí se těžko zbavuje.

Je však zajímavé, že stačí ten strach nasvítit a on na chvíli najednou odpadne. Možná se dá občas jednoduše zahnat tím, že si uvědomím, že ho nechci.

Někdy ne. Ale je to nadějný a smysluplný boj.