Iluze domova

Těžko říct, jestli je to také únik, to putování. Má to rozhodně hodně společných znaků.

Skrze bolest nacházet přítomný okamžik. Skrze fyzické vnímání a soustředění na pohyb. Skrze vnímání krásy okolí umlčet nepříjemné myšlenky a pocity. Skrze poslouchání nezávazných či trochu vážnějších rozhovorů přátel odvést pozornost.

Pořád se to dost podobá úniku. Všechno to totiž potom skončí a zůstanou jen vzpomínky jakoby z jiného světa.

Les všude okolo. Ranní zima ve spacáku s hlasitým zpěvem drozda. Otlačené plosky nohou. Společné čtení knihy. Vtípky a zpívání. Kladení nohy přes nohu v odevzdané nepohodě vyčerpání.

Všechno to nakonec jako lusknutím prstu zmizí a nepříjemnosti se opět vrátí se stejnou silou.

Na mobilu zazvoní připomínky úkolů, na přechodu jsou hlasitá auta.

Musím tomu všemu čelit znovu. Nic se nevyřešilo.

Když poslední večer stojím a vnímám les, slyším zpěv ptáků, pozoruji barvy kmenů borovic a konejšivé divoké odstíny zelené na všemožném podrostu, kromě obdivu a krásy cítím i cosi jako smutek a marnost.

Otevírání srdce a smyslů lesu stejně bude násilně přerušeno. Nemá to budoucnost. Čím víc k tomu přilnu, tím těžší a zranění tvořící je odloučení a loučení, i když to nemusí být hned cítit. Je to sen, jiný svět, pomíjivá iluze domova. Nebo je to domov? Ale co je to za domov, když vím, že tam nechci dlouhodobě zůstat? Když vím, že ve mně chvilkový návrat obvykle zanechá kromě radosti z dobrého času silnou příchuť hořkosti a zranění?

Stejně se potom vracím do drsných bojů reality. Do reality, kde mám často pocit, že citlivost, spojení s přírodou a zkrátka moje osobnost nemají místo.