Kdo neví, že komunistické strany jsou zločinecké organizace, je buďto neinformovaný, anebo komunista

Anotace: 1. DÍL

.
.

Což není minulost tím dávnější a legendárnější,
čím bezprostředněji dýchá na paty současnosti?

Thomas Mann, "Kouzelný vrch"
.
.

„Tahle válka není jako ty minulé. Každý, kdo obsadí nějaké území, vnutí mu také svůj vlastní společenský systém. Každý prosazuje svůj systém všude tam, kam až jeho armáda dokáže postoupit. Jinak to ani nemůže být.“ Toto je známá myšlenka Josifa Stalina – se kterou svět seznámil Milovan Djilas ve svých „Rozhovorech se Stalinem“.

Sovětský svaz neměl skoro žádné nástroje k ovlivňování politiky svých západních sousedů, kromě svých mohutných armád na jejich půdě. Tam, kde komunistické strany směly legálně působit, byly vytěsněny na samý okraj politického spektra. Sovětský svaz „bratrské“ komunistické strany ještě více oslabil, když uvěznil nebo v čistkách povraždil mnoho polských, maďarských, jugoslávských a dalších komunistů, kteří se uchýlili do moskevského azylu. Například meziválečné vedení polských komunistů Sověti vyhladili téměř do posledního muže.

Stalin s charakteristickou obezřetností, a určitě také s ohledem na udržování fungujících vztahů se západními mocnostmi, používal taktiku dobře známou už z dob Lidové fronty ve 30. letech. Podporoval koalice komunistů, socialistů a dalších antifašistických stran. Existující koalice pak pro komunisty představoval výtah k moci všemi prostředky. Vůdce východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht to vysvětlil těmito slovy: „Je to naprosto jasné – je potřeba, aby to vypadalo demokraticky, ale veškerou moc musíme držet v rukou my.“

Ve svobodných volbách se komunističtí kandidáti pravidelně ocitali na straně poražených. Proto komunistické strany změnily pod taktovkou Stalina strategii: od skrytého nátlaku přešly k otevřenému teroru a represím. Hned, jak se dostali do státních mocenských struktur (v průběhu let 1946 a 1947), spustili komunisté proti konkurenčním politickým stranám pomlouvačné kampaně, zahrnuli je výhrůžkami, přepadali je a týrali, zatýkali je, soudili jako „fašisty“ a „kolaboranty“ a popravovali. „Lidové“ milice pomáhaly šířit atmosféru nejistoty a strachu, a straničtí propagandisté za to kladli vinu svým politickým kritikům. Snáze napadnutelní nebo neoblíbení politici z nekomunistických stran se stávali terčem veřejného ostouzení, zatímco jejich kolegové těmto hanebným praktikám přikyvovali v naději, že tak sami podobnému zacházení uniknou.

Obvinit sociální demokraty v zemích východní a střední Evropy z „fašismu“ nebo "kolaborace" nebylo tak snadné, protože za války byli obvykle stejně častými oběťmi represí jako komunisté. A pokud v převážně agrárních zemích východní Evropy existovalo nějaké průmyslové dělnictvo, orientovalo se tradičně socialisticky, nikoli komunisticky. Protože se ukázalo, že je obtížné socialisty potřít, rozhodli se komunisté k nim přidat. Tedy přesněji řečeno – zařídit to tak, aby se socialisté přidali k nim. To byl osvědčený komunistický trik. Nabídli socialistickým stranám (většinou početně silnějším) perspektivu levicové „jednoty“ – ale pod komunistickým vedením. V situaci, jaká ve východní Evropě převládala po osvobození po 2. světové válce, se to mnoha socialistům jevilo jako rozumný návrh. BOHUŽEL!!!

Socialisté, kteří měli námitky, nebo se stavěli proti nové straně, se dočkali tvrdého odsouzení a vyloučení. Nejmírnější postih s jakým mohli počítat spočíval v tom, že museli odejít z veřejného života nebo do exilu. Na ostatní měli nachystané mučení, dlouholeté vězení nebo smrt.

Když komunisté zdecimovali, pozavírali nebo pohltili své oponenty, dařilo se jim ve volbách roku 1947 i později lépe – pomohlo k tomu ovšem i terorizování a zastrašování občanů přímo ve volebních místnostech a nestydaté podvody při sčítání odevzdaných hlasů. Potom všude podle stejného vzoru následovalo vytvoření vlád, ve kterých křiklavě dominovaly komunistické nebo nově sloučené „dělnické“ a „sjednocené“ strany. Koaličním partnerům, pokud ještě nějací existovali, bylo vykázáno místo dekorativního přívěsku. V souladu s tímto přechodem od koaličních vlád jednotné fronty ke komunistickému mocenskému monopolu nastal v sovětské strategii v průběhu roku 1948 radikální obrat k politice státní kontroly, kolektivizace, likvidace střední třídy a pronásledování a čistek v řadách skutečných i domnělých protivníků. To v různých modifikacích probíhalo až do roku 1989.

Zdroj: Tony Judt – „Poválečná Evropa“

Komunistická strana Čech a Moravy v českém i evropském parlamentu nerušeně sedí dál. Generace mých rodičů, ale samozřejmě i ta moje, opět zklamala.


___________________________________
http://atanova-zasuvka.blog.cz/1010/zlocinecka-komunisticka-strana-2-dil

http://atanova-zasuvka.blog.cz/1002/komuniste-v-cechach

http://atanova-zasuvka.blog.cz/1008/tony-judt-historik-ktery-umel-rikat-neprijemne-pravdy