Americké finanční kouzelnictví

Anotace: Říkal jsem si, že už jsme získali odstup od krize v roce 2008, tak bych se pokusil o menší analýzu.

Na začátku se musíme vrátit do devadesátých let k vládě prezidenta Billa Clintona. Jsme v době, kdy ještě vládla euforie z ukončené Studené války, USA byly jedinou zbylou supervelmocí a především měly neuvěřitelně přebytkový státní rozpočet. Sice se objevovaly první příznaky zádrhelů v hospodářství díky outsorcování ekonomiky, ale prozatím to byly pouze drobnosti, které kromě několika aktivistů a ekonomických nositelů Nobelovy ceny nikoho nezajímaly.
Bill Clinton usiloval o znovuzvolení, které se mu také podařilo a jedním z jeho kroků, které měly podpořit sympatie voličstva bylo prosazení celé řady zákonů, které měly oživit skomírající americké stavebnictví, ve kterém nacházelo práci nejvíce nekvalifikovaných a nevzdělaných obyvatel. Mezi ty nejdůležitější patřil zákon, který měl umožnit získání vlastního bydlení i těm Američanům, kteří nemohli splnit poměrně přísná bankovní kritéria poskytnutí hypotéky.
Nezapomeňte, že jsme v USA, kde stát nikdy nekonkuruje v žádném odvětví soukromému sektoru, proto stát nemohl jen tak začít třeba nabízet vlastní hypotéky, to by se asi soukromým bankám nelíbilo. Nicméně USA jsou i na tento případ vybaveny dvěma institucemi, které se jmenují Fanie Mae a Fedie Mac. Tyto instituce byly založeny ve 30tých letech a jejich úkolem bylo umožnit získávání hypoték lidem, kteří po Velké hospodářské krizi nemohli splnit takřka žádné požadavky na finanční krytí. Funguje to tak, že tyto státní instituce odkupují od finančních ústavů rizikové hypotéky. Hypotéka u které banka vyhodnotí, že je riziková a hrozí její nesplacení, ta může být odprodána de facto státu v zastoupení našich dvou institucí, které stanoví ta nejminimálněší kritéria a pokud hypotéka alespoňt tato kritéria splňuje, může být odkoupena státem. Stát pak dlužníkovi umožní odklad splátek, nabídne mu nižší úrok, nebo ho vystěhuje a jeho dům prodá. Celá záležitost je výborná v tom, že stát skoro nic nestojí – jenom pozdržené zaplacení. Zatímco banka potřebuje své peníze točit a má zájem na co nejrychlejším splacení, státu na tom tak moc nesejde. Stačí, když má peníze uloženy v zástavách na nemovitostech. Každý rok si stát určil částku, která ho nebolela, za kterou nakoupil rizikové hypotéky a většinou na tom ještě vydělal.
Jsme tedy opět v éře Billa Clintona, který svými zákony prosadil, aby část šíleného rozpočtového přebytku byla převedena institucím Fanie a Fedie, které díky tomu mohly značně zvolnit kritéria hypoték, které byly ochotny vykupovat. Celé zákony byly samozřejmě prostoupeny značným lobbingem a zájmy jednotlivých poslanců a senátorů, takže se do nich dostaly určité drobnosti, které ale měly později hrát značnou roli. Povíme si o nich níže.
Zatím se nic zvláštního nedělo. Díky přebytkovým státním penězům mohly banky značně ulehčit kritéria rozhodující pro získání hypotéky a vlastní bydlení bylo najednou zpřístupněno statisícům rodin, kterým by předtím hypotéku nikdo nedal. Tyto rizikové hypotéky skoupily státní instituce a pokud je dlužník nemohl splácet, byl mu umožněn odklad splátek s takřka nulovým úrokem.
Na tuto změnu samozřejmě zareagovala burza. Celý trh s nemovitostmi, celé stavebnictví i obchod s pozemky se začal zhodnocovat. Investoři do něj investovali stále větší peníze, mnoho nezaměstnaných a nekvalifikovaných Američanů našlo ve stavebnictví práci, čímž se nezaměstnanost dostala po Reaganovské éře na rekordně nízkou úroveň. Zároveň mnoho dalších Američanů splnilo získáním práce kritéria pro získání hypotéky.
Ceny nemovitostí začaly stoupat. Tržní prognózy, které se později i vyplnily, předpovídaly zhodnocení nemovitostí na dvojnásobek během šesti let. Hodnota vámi koupené nemovitosti se během krátké doby značně zvýšila. Zvýšila se tak moc, že to překonávalo všechny druhy amerického spoření, důchodové fondy, jejich varianty stavebního spoření a další a další. Pokud jste měli peníze a chtěli jste je zhodnotit, nejjednodušší bylo koupit si barák, počkat pár let a pak ho prodat. Roční zhodnocení se takto šplhalo mezi 15 – 20%. Porovnejte to s dnešním stavem, kdy vám banka dá „neskutečně výhodný“ roční úrok 2%.
Tento stav přivedl k hypotékám i obrovskou vlnu středostavovských Američanů, kteří již své bydlení měli, ale viděli v tom příležitost ke zhodnocení úspor a to ještě velmi výhodně. Stačilo si koupit dům, začít splácet hypotéku, po pár letech dům prodat, hypotéku doplatit a za zbylé peníze jet na cestu kolem světa. A nebo si vzít další hypotéku a další nemovitost a zhodnocovat a zhodnocovat.
Prodej hypoték v USA tak nabral raketový vzestup. Objem prodaných hypoték se každý rok zdvojnásoboval i ztrojnásoboval. A čím víc se kupovalo nemovitostí, tím víc šly ceny nahoru, čím víc šly ceny nahoru, tím víc se prodávalo hypoték.
Zatímco na začátku celého toho kolotoče tvořily rizikové hypotéky asi 20% celkového prodeje hypoték a byly zcela podloženy státními penězi, na konci už nepředstavovaly ani 2% ze všech prodaných hypoték.
Kde banky vzaly peníze na půjčování hypoték? Američané si už téměř nespořili. Objem úvěrů mnohonásobně převýšil objem uložených úspor. Banky si potřebné peníze vypůjčily u Federální rezervní banky. Ta ty peníze sehnala prostě tím, že je natiskla.

Mezitím se ovšem stalo mnoho věcí. Bill Clinton si užil Monicu Lewinskou, nějak svou prezidentskou kariéru doklepal a po něm se stal prezidentem George Bush za okolností, které byly velmi podobné stavu těsně před americkou občanskou válkou. Americký volební systém prostě umožňuje, aby byl zvolen prezident, který ve volbách získal méně hlasů, ale více volitelů.
George Bush měl několikanásobnou smůlu. Nejprve pozměnil federální rozpočet tak, aby nebyl tak strašně přebytkový - všem snížil daně. A vzápětí mu několik muslimů s pár letadly sestřelili dva mrakodrapy. Následovala ohromná celosvětová hysterie, která sebou přinesla zvýšení bezpečnostních opatření, šílené peníze šly do americké bezpečnosti a tajných služeb a začaly dvě války, které rozhodně nebyly Blitzkriegem. Zajímalo by mě, kolikrát si milý Bush trhal vlasy, proč jen s tím snížením daní chvíli nepočkal. Ale zachoval se jako grand. I přes děsivý nárůst státních výdajů daně nezvýšil a stal se tak prvním prezidentem v dějinách USA, který vedení války dělal na státní triko aniž by se na tom musel podílet jediný Američan. Možná proto mu to vlastně vcelku prošlo.
Nicméně stalo se, co se stát muselo a ještě nedávno přetékající státní pokladna byla náhle prázdná a zadlužená. Kde vzít a nekrást? George Bush si napůjčoval a zároveň se rozhodl ještě více rozpumpovat ekonomiku. Velmi rád se proto chopil Clintonovských zákonů o hypotékách a ještě je dále vylepšil. Kritéria pro výkup rizikových hypoték klesla prakticky na nulu a protože už nemohl přidat z žádného přebytku peníze na chod státních vykupovačů rizikových hypoték, dovolil jim alespoň, aby si na výkup hypoték mohly půjčovat a konečně, aby tyto rizikové hypotéky mohly prodávat dál. Zároveň byly tyto zákony prostoupeny dalším místním lobbováním v Kongresu a byly k nim přidány pozměňovací návrhy, které opět měly později značný vliv na tristní konec.
A to už se blížíme pomalu k rozuzlení dramatu. Jednou se muselo stát, to co se stalo. Americký sen o vlastním bydlení dospěl ke svému vyplnění. Během uplynulé dekády bylo postaveno mnoho milionů domů z nichž velká část už ani nebyla obsazena. Statisíce domů byly zatíženy hypotékou jen proto, aby se zhodnocovaly rodinné úspory. Dokonce i mnoho milionů chudších Američanů mělo najednou své vlastní domy. Zároveň se dále outsorcovala ekonomika a nezaměstnanost pozvolna rostla, válka si žádala další a další peníze a pozvolna se stala dražší než válka ve Vietnamu. A pak začal zájem o hypotéky klesat. Kdo chtěl, ten už bydlel a ceny nemovitostí byly na rekordní úrovni, které už tak nějak automaticky vyřadily ze hry mnoho milionů dalších Američanů, kteří si tak vysokou hypotéku dovolit nemohli, protože měsíční splátka převyšovala jejich měsíční příjem.
Zároveň začalo přibývat tzv. rotačních domů. To byly domy po těch, kteří hypotéku nemohli splácet. Dům jim zabavili, vystěhovali je, prodali dům dalšímu zájemci, který se za pár měsíců také stěhoval, tak to prodali dalšímu, který se za chvíli stěhoval taky. Všechny banky, ředitelé, prodejci hypoték, makléři, správní rady a další individua napojená na tento byznys amerického snu o bydlení se k rotačním domům upnuli jako k poslední možnosti. Ukázalo se totiž, že je možné Clintonovy a Bushovy zákony o Fanie a Fedie pomocí nevinných pozměňovacích návrhů změnit na takřka mandatorní. Výsledkem pak bylo, že v podstatě všechny americké hypotéky, je jedno jakého druhu, mohly být považovány za rizikové. Zároveň se nesmírně zvýšil prodej těchto hypotékových investičních balíčků do celého světa za naprosto zlodějských praktik, kdy nepodložené cenné papíry byly prohlašovány za skvělou investici.
Nejen Fanie a Fedie prodávaly do celého světa, Federální rezervní banka už tušila velký krach a tak zvedla úvěry, za které bankám půjčovala. A tak banky začaly prodávat balíčkované hypotéky do celého světa také. Za stejně zlodějských praktik. Tím se připravila půda pro to, aby se z americké krize stala krize celosvětová.
Začalo poslední dějství americké bubliny. Stavba nových domů rapidně klesala, ale ještě stále to nevadilo. Bylo dost volných prázdných domů, kam někoho nastěhovali, ten zaplatil dvě splátky a pakoval se a pak zase tam šel další. Vlastně se z toho stalo nájemní bydlení, které i v těchto podmínkách bankám slušně vynášelo. Stavebnictví začalo klesat.
Bankéři už v posledních letech tušili, co přijde a tak začali přesouvat části svých předchozích obrovských zisků a ve velkém začali sponzorovat politické kandidáty. Ne některé, ale prakticky všechny. Tito kandidáti pak prosadili stále větší nákupy rizikových i nerizikových hypoték státními institucemi Fanie a Fedie, které si na tak obrovské nákupy půjčovaly a půjčovaly ne už miliardy, ale biliony.
Stejně to nestačilo. Objem hypoték byl tak veliký, že je nikdo nikdy nemohl vykoupit a restrukturalizovat. Pak přišel strop a po něm přestaly ceny nemovitostí růst. Ovšem většinu hypoték nespláceli Američané, kteří si hypotékou plnili svůj sen o bydlení – těch bylo asi 20 – 25%. Většinu hypoték nevlastnili ani ti chudáci, co na ně vlastně neměli – těch byla sotva 2%. Většinu hypoték spláceli Američané, kteří si zhodnocovali peníze – to bylo skoro 80%. A co udělali, když zjistili, že už jim hypotéka nic nevynese, že volných nemovitostí je dostatek a že tu svou už neprodají ani za cenu pořízené hypotéky? Prostě přestali splácet, nemovitosti odevzdali bankám, které se staly největšími majiteli realit s vlastnictvím desítek tisíc domů a bytů.
Pak už jen následuje pád bank, pád státních vykupovačů hypoték, protože se ukazuje, že ceny domů padají dolů, protože jich je nadbytek a tím pádem i cena celých bankovních institucí padá dolů.
Zároveň jdou nahoru úrokové sazby za hypotéky, protože problémy má i Fanie a Fedie, nikdo ve světě už americké hypotékové baličky nechce a bankám nikdo nedá tak levné peníze na další hypotéky, čili musejí to zaplatit sami dlužníci na vysokých úrocích, které zlikvidují velké množství těch dlužníků, kteří by spláceli dál, protože jim jde o vlastní dům. Dnes bydlí ve stanech a táborech pro bezdomovce.
Dluhy, které banky mají (někde musely vzít peníze, které daly lidem na pořízení hypoték), ovšem neklesají a jsou pořád na úrovni té poslední chvíle před pádem cen nemovitostí. Stále více bank tak zjišťuje, že ani kdyby se jim podařilo prodat všechny své domy a i kdyby našly nějakého blbce ve světě, který by si koupil jejich zabalíčkované hypotéky, stejně nevydělají tolik, aby Federální rezervní bance splatily své závazky. Následuje vlna krachů bank. Po nich následuje vlna krachů těch, kteří v nich měli uložené své provozní peníze a kapitálové rezervy. Po nich následuje prudce rostoucí nezaměstnanost, zpomalení ekonomiky a potíže všech, kteří se chtěli podílet na obrovském výnosu amerického realitního trhu.
Stát pod vedením nejprve George Bushe a později Baracka Obamy zasahuje záchranou těch největších bank, protože jejich krach by znamenal pád do bídy mnoha milionů důchodců a obyčejných Američanů, kteří v nich měli své celoživotní úspory, ovšem ztráty jsou i tak obrovské.

Kde je vina? Kdo může za to, co se stalo? Všichni a nikdo zároveň. Americká realitní bublina začíná u Clintonovských zákonů na podporu bydlení pro chudé, ovšem v podmínkách, kdy na to stát má dost peněz a nikdo nemohl tušit, co bude za pár let. Pokračuje Georgem Bushem a jeho definitivním zrušením všech kritérií pro poskytnutí hypotéky a korunu všemu nasazují ty miliony Američanů, kteří v nemovitostech zhodnocovali své peníze a když se zhodnocovat přestaly, prostě se hypoték i nemovitostí zbavili.
Nelze ukázat na jednu skupinu nebo jeden zákon. Velké krize nevznikají jedním problémem, ale souběhem mnoha okolností, které se v jednom okamžiku spojí a vytvoří problém ze kterého už není úniku. Je možné vinit Clintona, že vypustil džina z láhve, ale stejně tak je možné vinit Bushe, že mu ještě přidal na síle a oslabil stát vedením dvou válek a obrovským zadlužením. Je možné vinit lidi, kteří nikdy neměli hypotéku dostat a nespláceli ji, ale jejich podíl klesal a nakonec už nehrál skoro žádnou roli.
A samozřejmě svůj podíl viny mají ti, kteří si nemovitosti pořídili ne na bydlení, ale na spekulace.
Je možné vinit bankéře, že všeobecnou eufórii nijak nebrzdili, naopak ještě ji v honbě za ziskem více roztáčeli a když jim teklo do bot, tak prostě a jednoduše lhali na všechny strany, ale to by udělal v jejich situaci asi každý.
Já osobně z toho viním všechny zároveň. A proto také tvrdím, že pro nápravu je třeba odstranit všechny příčiny. Nestačí jen nastavit znovu kritéria pro poskytování hypoték, ale je nutné nastavit kritéria, aby se na podobných bublinách nedalo spekulovat. Je třeba ozdravit ekonomiku jako celek, přestat s přesunem továren do Asie, je třeba nastavit přísnější tresty za finanční lhaní a hlavně je třeba to udělat všechno zároveň. Je třeba si uvědomit, že ceny jdou nahoru i dolů a po růstu cen vždycky následuje strop a pád, dokonce i v případě zlata. A navíc – jestliže je možné si natisknout libovolné množství peněz na poskytnutí úvěrů, nemůže to dopadnout jinak.