Literácká úvaha pro lidi uvažující

Aťan Úvahy » Politické

Jana Lorencová: Už krátce po listopadu bylo jasné, že se vývoj neubírá směrem, jakým jsme si představovali. Jenomže jsme to mylně přičítali určité nezkušenosti polistopadových vlád a do jisté míry jsme v polistopadové euforii přijali i vysvětlení, že jde o jakousi daň za demokracii. To, že je to daň doslova obludně vysoká, jsme pochopili mnohem později.

 

 

Před našima očima a s naším tichým souhlasem došlo k morání i ekonomické devastaci naší země. O jakou nezkušenost mohlo jít, když mizely miliardové majetky a nikdo nebyl hnán k odpovědnosti? Postupně, pod návalem dalších a dalších kauz, se zapomíná na ty, které se objevily na samém začátku existence našeho svobodného státu. A vlastně to bylo už o dva roky dřív. Kam zmizela Česká námořní plavba? To opravdu nikomu nechybí čtyřiačtyřicet námořních lodí? Jak byla připravena privatizace takových podniků, jako je OKD, při níž byly dokonce byty, které neměly s OKD nic společného, označeny za služební a bez vědomí jejich obyvatel "darovány" i s nimi novým vlastníkům? A co Nová Huť? Prodali ji - obrazně řečeno - za cenu plotu kolem podniku. A co Chemopetrol a desítky dalších?

 

Většinou jsme jen přihlíželi. Mnohdy i proto, že jsme odmítali připustit si, že je možné, aby míra arogance těch, které jsme si vybrali a zvolili do čela státu, mohla dosáhnout až takové míry. Nevěřili jsme tomu, že by byli schopni to všechno dopustit. A oni to nejenom dopustili, oni dokonce přijali zákony, které neumožňovaly stíhat ani ty, kteří se bezostyšně přisáli k penězovodům a dodnes je nepustili. Všechny vlády na celém světě se vždycky opírají o to, čemu se říká mlčící většina. My jsme vlastně svým mlčením souhlasili s drancováním státu a jeho morální devastací.

 

Ano. Zjednodušene řečeno všechno, čeho jsme dnes svědky, bylo odstartováno v okamžiku, kdy jsme bez protestů vzali na vědomí, že nám vládnoucí struktury bezostyšně lžou.

 

Na samém začátku jsou to zákony postavené tak, aby je šlo snadno obcházet. Pak i soudce, byť by byl sebepoctivější, stejně nemůže odsoudit evidentního darebáka. Připomeňme si třeba majetek nabytý v takzvané dobré víře. Kolikrát se stalo, že si lidé našli zloděje třeba svého auta a nový "vlastník" se jim vysmál, když ho chtěli zpátky. On to auto přece koupil, sice od zloděje, ale v dobré víře, že není kradené. Připomeňme si kauzy, kdy byly lumpárny nevídaných rozměrů posvěceny zákony. Když vezmu jen kauzy, kterým jsem pomohla na světlo já, prakticky žádný z těch lumpů, o kterých jsem točila, nebyl potrestán. A co je nejabsurdnější? Nikomu z nich nebyl zabaven majetek. Dnes jsou vlastníky velkých majetků a se zlou se potáže ten, kdo by jim připomenul, jak k němu přišli. Je tady prostě obrovská provázanost mezi policií, státními zástupci a soudci. Ono to snad ani jinak být nemůže, když se podíváme třeba na kauzu plzeňských práv. Nikdy nebude došetřena a ti, kteří jsou za ni odpovědní, nebudou nikdy potrestáni. Jak by také mohli být, když máme zákony, které ani neumožňují odebrat jim tituly prokazatelně získané podvodně.

 

Spoléhá se na krátkou paměť národa. Jak jinak by dokonce v poslaneckých lavicích mohli bezostyšně sedět absolventi této zvláštní školy a trousit z poslaneckých lavic svá moudra? Justiční mafie, o které hovořila Marie Benešová, existuje a na rozhodujících postech má svoje lidi. A přijali jsme opět jako nezbytný fakt, že dobrat se svého práva v naší zemi je zhruba stejné, jako si hodit korunou, přičemž při cenách za advokátní služby se to druhé jeví jako výhodnější.

 

Ptáte se a já se musím ptát stejně. Jak je to možné? Přitom znám odpověď a uvedla jsem ji na začátku našeho rozhovoru. Byly to zákony, jejichž znění přikrylo toto bezostyšné drancování. Na kauzu nadhodnocených kamenů, nazývaných drahokamy, jistě vzpomínají s láskou a vděkem všichni, kteří je přinášeli k bankovním přepážkám a odnášeli si místo bezcenných šutrů stovky milionů. Někteří z nich dnes vlastní za peníze z těchto obchodů celé bloky domů. Správce konkurzní podstaty Knižního velkoobchodu v Praze místo miliardového majetku měl v konkurzní podstatě odhadem pět kilo bezcenných kamínků a majetek byl obratně vyveden do liberecké firmy, která už předtím podobně - za šutry - získala liberecký pivovar. Mimochodem, vyšetřovací tým v této kauze se jmenoval "Šutr". A když začal rozkrývat tuto kauzu, byl jako většina podobných týmů prostě rozpuštěn. Někteří znechucení vyšetřovatelé řady policie na protest opustili, když došli k závěru, že jejich práce slouží jen jako zástěrka pro předstírání, že se v té věci něco šetří. A kauza LTO? Taky přikryto zněním zákonů, které navrhovalo ministerstvo financí.

 

______________________________________________________________________________

 

Jana Lorencová je jméno, které je dodnes v mediálním světě pojmem. Držitelka několika významných novinářských cen, znojemská rodačka, ostravská investigativní novinářka, která se za normalizace nemohla svou profesí živit. Po převratu šla do problémů naplno. A mrzí ji, že největší kauzy byly zameteny pod koberec. Jana Lorencová pracovala dlouhá léta pro Českou televizi. Lidé si ji dodnes pamatují z investigativních pořadů Klekánice, Nadoraz, Za zdí a Případ pro reportérku. Přestože už má plné právo na odpočinek, napjatá atmosféra v zemi jí není lhostejná. Chystá další knihu a se svými příznivci i protivníky diskutuje na sociální sítí Facebook.