Hoteliér a svoboda projevu

Anotace: Ve svém aktuálním rozhodnutí se Ústavní soud ČR zastal hoteliéra, který po ruských občanech požadoval, aby podepsali prohlášení, dle něhož odmítají ruskou okupaci Krymu. Pokud toto prohlášení nepodepsali, odmítl je majitel hotelu ubytovat.

Co dokládá toto rozhodnutí ústavních soudců?

Dokládá naši domněnku o tom, že máme právo žít život ryze podle našich představ, že máme právo po druhých požadovat, aby se donekonečna přizpůsobovali našim touhám, přáním, názorům.

Důvodem této dnešní reality je přitom špatně pochopená svoboda.

Nebereme totiž svobodu jako odpovědnost za sebe samotné a za vlastní rozhodování, ale jako neustálé rozšiřování výhradně našich práv.

Právě takto chápe svobodu i Ústavní soud. V jeho rozhodnutí je totiž uvedeno: Podnikání podle přesvědčení Ústavního soudu nelze redukovat jen na způsob získávání prostředků pro životní potřeby samotného podnikatele, ale v nemenší míře i jako prostor pro autonomii jednotlivce a jeho seberealizaci.

Chceme tedy, aby naše vlastní vůle nebyla absolutně ničím omezená, abychom mohli plnit jen svá přání, abychom byli vnitřně (právě toto slovo je velmi důležité) zcela volní, abychom se mohli SEBEREALIZOVAT. Chceme, aby úplně všechno vyhovovalo naší individuální psychice, a abychom mohli prosazovat nikoliv veřejná práva, ale své soukromé prožitky. Chceme si užívat, nikoliv žít.

Co se přitom onou vnitřní svobodou v pojetí seberealizace, tedy jak naznačuje Ústavní soud, vlastně míní? V dřívějším pojímání se svobodou rozuměla především svoboda jednotlivce od zásahů státní moci. Proto první státem garantovaná lidská práva zakotvovala například svobodu projevu, náboženského vyznání či záruky proti svévolnému zatčení. Uvedené nároky měly zajistit, aby jednotlivce stát takříkajíc nechal na pokoji a neurčoval mu, jaké názory má říkat, kde a pro koho má pracovat, či do jakého kostela má chodit. Dnes je tomu jinak – právo svobodně se vyjadřovat či právo vybrat si svůj způsob obživy chápeme jako zcela přirozené a nijak a nikým nezpochybňované věci. A tak máme daleko větší možnost či spíše luxus realizovat přání, která dříve byla zcela nedostupná či prakticky neproveditelná.

Zejména v důsledku technologického pokroku se tedy soubor našich práv rychle mění či spíše narůstá. V posledku však tato práva nemají už vůbec nic společného s ústavně garantovanou svobodou a právy jednotlivce vůči státní moci.

Paradoxem této vnitřní, tedy jakési psychologické a nikoliv ústavní svobody, navíc je, že se dle jejích kritérií může volně cítit i vězeň zavřený v kobce, naopak nesvobodně si s podporou Ústavního soudu ČR připadá hoteliér, který si na dveře nemůže vyvěsit, co chce, byť jinak žije ve státě, který mu dává veškeré záruky bezpečí i svobodného života.

Tak gayové a lesbičky podobně hlásají, že v dnešní společnosti mají vnitřní pocit nesvobody, protože nemohou jako právoplatní rodiče vychovávat děti nebo nemohou mít svatby. Tak nekuřáci chtějí sedět jen v nekuřáckých hospodách, protože se nehodlají přizpůsobovat kuřákům. Tak chceme bezdomovci, který tiše a nerušeně sedí na lavičce, vnutit, aby se správně obléknul nebo se raději uchýlil tam, kam patří, neboť jeho nepatřičné vzezření našim vnitřním představám nevyhovuje.

Politika a zákony, které svobodu v tomto smyslu chtějí naplňovat, se však vymykají rozumnému uspořádání lidské společnosti. Taková politika a takové zákony totiž mají ambici zasahovat do oblastí, které jim nepatří. Stát je tady od toho, aby se staral o zdravotnictví, školství, daně, bezpečnost nebo sociální zabezpečení. Nemá nám plnit naše přání. To mohou možná zlaté rybky, nikoliv ale státní úředníci.

Jak bylo řečeno, zákon dnes už zakázal kouřit v restauracích. Tento právní předpis tedy v zájmu svobody jedněch druhé vyhání na chodník, popř.
přímo do klecí, které některé restaurace chtěly stavět na svých zahrádkách,
aby jim čoudící kuřáci neutekli bez placení. Kam přitom teď s kuřáky, kteří
kouří pod balkóny rodinných bytů? Kam až lze jednu skupinu lidí v zájmu
lidí jiných vystrnadit?

Pokud dnes zákon nařídil hospodským, aby se v jejich vlastních restauracích nesmělo kouřit, co když příště většinový zákonodárce nařídí, jaké jídlo se v pohostinstvích má jíst, protože právě to je zdravé (ostatně o uvalení daně na sladkosti se již v parlamentech a vládách hovoří). Nebo zákon přikáže, jakou barvu má mít restaurační nábytek, protože tato „správná“ barva dle odborných názorů a provedených psychologických studií prý hosty uklidňuje. A nakonec nařídí i to, jací zákazníci mají do hostinců chodit, protože ti ostatní oné „správné“ a „odborné“ představě o slušném klientovi nevyhovují. „Nesprávní“ hosté budou muset zůstat na ulici přesně tak, jak tam už dnes postávají kuřáci. A přesně tak, jak už dnes před oním hotelem v Ostravě zůstali stát občané Ruska, kteří nebyli ochotni projevit ten „správný“ a „náležitý“ politický názor.

Toto pomalé zavádění pionýrského výchovného tábora namísto společnosti, v níž se jedinci vzájemně respektují, se samozřejmě bude dít ve jménu „svobody“.

Pokud dnes členové sexuálních menšin chtějí adopci nebo uzavírat manželství, proč třeba nezavést přímo polygamii jako je tomu v zemích arabských? Je ostatně zvláštní, že současná Evropa se tak bojí islámu, který údajně má zničit její křesťanské tradice, avšak na druhé straně si sami zcela dobrovolně zavádíme zákony, které ony křesťanské principy velmi výrazně vyvracejí z kořene. Někde už také zvažujeme, aby městské lázně byly v určitých hodinách vyhrazeny jen jednomu pohlaví, a to nikoliv proto, že by nám to přikazoval islám se svými burkami nebo hábity, ale přikazuje nám to údajně naše vlastní svoboda.

Při arogantním prosazování vlastních nároků si také často myslíme, že jsme všemocní. Nemůžeme však změnit úplně všechno. Žádná politická ideologie, žádný zákon ani žádné sebesilnější lidské přání totiž nezařídí, aby děti rodil muž. Ale zrovnoprávňováním žen a mužů, výmazem jejich vzájemných rozdílů, tedy opět oním naplňováním různých privátních prožitků, jsme nakonec dospěli k tomu, že od své původní role otce je muž osvobozen. Ženě však její úděl mateřství zůstal. Je totiž dán biologicky, nikoliv zákonem.

Stejně tak hoteliér nutící ruské turisty podepsat onen leták nemohl zabránit ani nijak napravit anexi Krymu.

Na celé aktivistické argumentaci Ústavního soudu ČR v příslušném nálezu je velmi úsměvné to, že i Ústavní soud si zřejmě sám o sobě myslí, že je všemocný, že právě on zachrání demokracii před vším zlem.

Uplatňujeme-li navíc výše naznačeným způsobem všelijaké právní nároky, zpravidla se nenamáháme myšlenkou, zda tyto horečnaté snahy náhodou nemají i neblahé důsledky. „Inu, což, angažujme se, a potom? No, uvidíme.....“ citoval kdysi nadšený budovatel lepší společnosti Vladimir Iljič Lenin výrok Napoleonův.

A při tom angažování se a prosazování sebe samých nevíme, kdy přestat, svobodu jsme ochotni dotáhnout do absurdna.

Svědek Jehovův dnes například může právně napadnout lékaře, který mu zachránil život transfuzí krve, což je v rozporu s náboženskou vírou (rozuměj vnitřním přáním) Svědků Jehovových.

Na tomto posledním příkladu se nám najednou popsaný princip
absolutní vnitřní svobody vyjevuje v celé své nahotě: lékaře, tedy někoho, kdo zachránil plnohodnotný život, nakonec za jeho čin potrestáme. Operace se zdařila, pacient zemřel, tento dříve jen úsměvný bonmot jsme dnes v rámci posvátného boje za svobodu jednotlivce dovedli ku pravdě, svobodu jsme nakonec přiznali mrtvému, kterému už je k ničemu. A živého za zásah do oné svobody perzekuujeme. Kde ona svoboda tedy nakonec zůstala?

Taková realita jen dokládá, že pokud se některá ideologie, v tomto případě bezbřehý liberalismus, dovedena do důsledků, vede přesně k opačným koncům, než ve svých ambiciózních, papírových plánech původně předpokládala. Tak komunisté chtěli, aby všichni měli všechno, ve výsledku nikdo neměl nic, tak feminismus chtěl osvobodit ženu, osvobodil však nakonec muže, tak fašisté chtěli odstranit bolševismus, výsledkem byl bolševismus v půlce světa.