Morozov, Orwell a Sanytol

V televizní reklamě na prostředek Sanytol běží rozesmátá maminka s otevřenou náručí ke svému asi desetiletému synovi, aby se s ním po příchodu z práce domů přivítala. Klouček ji však s vážným výrazem zastaví a přísně se jí zeptá: „Mami, a co dezinfekce na ruce?“. V závěru reklamního spotu chlapec s uznalým úsměvem kontroluje matku, která si nad dřezem usilovně drhne ruce.

Pavlík Morozov prý udal svého otce jako kulaka. Lidé jej za to zabili. George Orwell ve svém románu 1984 popisuje tatínka, který je hrdý na to, že jej syn poučuje o povinnosti dodržovat příkazy Velkého bratra.

Někdo může namítnout, že v případě Sanytolu jde o pouhou reklamu, a takových je spousta. V případě Orwella pak jde jen o futuristickou sci-fi knížku a příběh o Pavlíku Morozovovi je ve skutečnosti překroucený. Jiný může oponovat, že srovnávat stalinistickou propagandu s komerčním nabízením hygienického produktu je scestné.

Všechny tři příběhy však ukazují, jak nebezpečné je zneužívat děti v zájmu nějakého cíle, ať již politického nebo třeba zdravotního. Jak snadno právě přes děti můžeme někoho ovládat, jak snadné je nahradit lidství pouhou účelovostí.

Dítě je proti nám, dospělým, přirozeně slabší tvor, který není schopen se bránit manipulaci ani ponižování. Přesto se nerozpakujeme jej degradovat na pouhý prostředek k něčemu. Nechápeme jej jako živou bytost se svými právy a přirozenými lidskými potřebami, ale jako nástroj, pomocí kterého můžeme něčeho dosáhnout.

Proto děti dnes testujeme ve školách a bráníme jim ve vzdělávání. Hygienici přitom uznávají, že Covid pro ně není nebezpečný, avšak mohou jej přenášet, a nemoc tím šířit.

Dítě tak není subjektem našeho počínání, ale pouhým objektem, věcí, jakýmsi biologickým materiálem, který nás může nakazit. Používáme jej jakorukověť při boji s nemocí, jako náš ochranný štít.

Nemůžeme se pak divit, že v aktuální reklamě na dokonalou sterilitu, je i samotné dítě sterilní, oproštěné od veškerých emocí, dítě, které se na svoji vlastní matku, jemu nejbližší bytost, mračí a odhání ji jako něco nežádoucího, protože není dostatečně vydenzifikovaná.

Vnutili jsme mu představu o světě a způsobu, jakým o něm má přemýšlet. Představu o tom, že přednost má hygiena před úsměvem a objetím. Vnutili jsme mu zcela zvrácený způsob uvažování, v němž malé dítě poroučí vlastním rodičům....

Tři tisíce pozitivních záchytů ve školách. Tím se chlubí Ministerstvo zdravotnictví ČR na svých webových stránkách. Ministerstvo má výhodu, že počet dětí (pardon, vlastně „záchytů“) pozitivně testovaných lze změřit. Podezíravost, trapnost z vydělení nebo strach z pozitivního testu však už změřit nelze. Ministerstvo se však takovými detaily souvisejícími s lidskými pocity nezabývá.

A nezabývá se ani tím, že hasí oheň benzínem. Záchyt, pozitivně testovaný, kterému nic není, má matku zdravotní sestru. A ta se sedmiletým záchytem musí zůstat doma a v nemocnici její síly při péči o ty, kdo to skutečně potřebují, chybějí. Jedno opatření tedy rozporuje druhé, vyráží klín klínem.

Člověk je totiž příliš slabý na to, aby svými opatřeními dosáhnul dokonalosti, například v podobě pokoření nemoci. Ať již sebevíce nařízení ministerstvo vychrlí, nemoc zde bude stále.

V zoufalství z této své bezmoci se proto nejprve obracíme právě na děti a skrze ně se stále snažíme onoho cíle dosáhnout. Protože děti se nemohou bránit. I ostatní diktatury se ostatně vždy soustředily na mladé, právě je se snažily získat, v nich viděly snadný terč.

Až zjistíme, že ani přes děti není dosažení cíle možné, nutně se začneme uchylovat k násilí vůči sobě samým. Abychom postupně zjišťovali, že ani násilné metody nám nepomohou.

A ve chvíli, kdy toto násilí překročí rozumnou mez, se nám původně šlechetný cíl, tedy zničit virus, začne zajídat a budeme odsuzovat ty, co jej zprvu prosazovali.

Propagátoři cíle, kteří nás chtěli chránit před nebezpečím, se totiž sami stanou nebezpečnými, aniž si to uvědomí.

Proto budeme zase volat po svobodě, o kterou jsme se připravili.

A svoji vinu vlastní, tedy, že jsme se nechali obalamutit, budeme velmi usilovně zastírat. Neboť si nepřipustíme, že jednotlivec podlehne tyranii zpravidla jen proto, že nemá odvahu nést odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí.