Třicet let od zániku Československa

Anotace: aneb Co jsme vlastně chtěli?

Před třiceti lety, 1. září 1992, Slováci přijali svoji vlastní Ústavu.
Krátce poté, v listopadu 1992, byl zcela v poklidu schválen československým parlamentem zákon, který stanovil, že dosavadní federace Čechů a Slováků zanikne k 31. 12. 1992.

Československo tedy skončilo suše a bez emocí. Stejně jako suše a bez emocí vzniklo. Jak zánik, tak i vznik tohoto státu zařídili politikové, občané se ani v jednom případě do běhu událostí nijak zvlášť nevměšovali.

V roce 1918 práci odvedli T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik a spolu s nimi další "muži 28. října".
V roce 1992 rozchod dojednali Václav Klaus a Vladimír Mečiar, muži ležérně sedící na zahradě brněnské vily Tugendhat.
Vše proběhlo v souladu s "duchem doby", což je zajímavé i v kontextu dneška, jak bude na konci textu ukázáno.

S ohledem na průběh událostí při vzniku i zániku Československa lze říci, že mezi Čechy a Slováky šlo o sňatek, soužití i rozvod z rozumu.

Od r. 1918 bylo jejich národní spojení ryze účelové, aby "Čechoslováci" měli ve svém novém státě převahu nad Němci, Maďary, Poláky a Rusíny. A aby tehdejší vítězné velmoci daly ke vzniku Československa souhlas. Jinak bylo Slovensko v době Masarykovy první republiky jen jakýmsi geografickým přívěškem českých zemí.

Pokud tuto úvahu v zájmu neunudění čtenáře k smrti zestručníme, došlo k ústavnímu vyrovnání mezi Čechy a Slováky až na konci šedesátých let, přesně řečeno od 1. 1. 1969. Právě od tohoto data vznikla československá federace.

A teprve nyní Slováci dostali své ústavní instituce, které byly rozsahem pravomocí zcela rovnocenné těm českým.

Trochu paradoxně bylo zrovnoprávnění Slováků jediným výsledkem reformních snah roku 1968 označovaných jako Pražské jaro.

Ve federálním parlamentu platil dle přijatých ústavních předpisů princip, dle kterého jeden národ nesměl být přehlasován druhým.

Tato formálně nastavená a rovná pravidla však byla v realitě jen hezkou fasádou, jakousi Potěmkinovou vesnicí.

Existovala totiž jen na papíře.

V praxi byly údajná rovnoprávnost, jednota a bratrství obou národů překryty "vedoucí úlohou" komunistické strany, která všemu šéfovala. Federální parlament jen mechanicky a povinně schvaloval, co mu komunisté navrhli.

A stejně povinně se měli rádi Češi a Slováci.

V realitě ale panovalo mezi "bratry" napětí.

Na Slovensku byl rozšířený pocit, že jim z Prahy poroučejí. V Čechách a na Moravě zase měli Slováky za nevděčné, neboť si nevážili toho, "kolik se tam dává". Starší česká generace Slovákům potichu vytýkala i jejich odtržení v době války.

Zlom přišel v roce 1989.

V souvislosti s rozpadem sovětského bloku se celá střední a východní Evropa přirovnává k mrazničce, která byla najednou vypnuta.

Co dosud bylo v daném regionu uměle zmrazeno komunismem, se odstavením mrazáku začalo ohřívat, vyplouvat na povrch.

Fotbalistovi při hře ošetříme zranění tak, že na něj aplikujeme chladící směs, aby nebylo tak bolestivé. Jakmile však studený sprej po zápase přestane působit, zranění je mnohdy ještě palčivější.

Totéž se stalo na počátku devadesátých let. Komunistický mrazák přestal mrazit a vzájemné nevraživosti mezi národy se znovu ozvaly se zvýrazněnou bolestí.

Československo proto nebylo jedinou vícenárodní postkomunistickou zemí, která se v tomto období rozpadla. Stejný osud potkal Jugoslávii a Sovětský svaz. Symbolické je, že Polsko po roce 1990 vyměnilo všechny své sousedy, aniž by samo hnulo se svými hranicemi.Pouze Baltské moře zůstalo na svém místě.

Češi a Slováci vůči sobě nepáchali zvěrstva jako Srbové a Chorvati nebo jako Rusové a Ukrajinci.

Přesto zde česko-slovenské rozpory byly. A to natolik velké, že nebylo možné je za daných historických okolností překonat. Jak se brzy ukázalo, předmětem sváru se stal samotný název společného státu.

Svůj podíl na rozpadu měla také česká neschopnost soužití s menšinami. Jakmile Slováci začali vystupovat sebevědoměji, dostavil se tradiční český pocit, že nám všichni ubližují či přímo ohrožují naši českou národní krev. Proto se na slovenské snahy o větší emancipaci dívali Češi s krajní nedůvěrou, neboť se Slováky jsme uměli žít zřejmě jen v pozici staršího bratra.

Rovněž zde byl rozdílný vztah ke společnému státu, kdy Češi si v roce 1918 svůj sen o samostatnosti naplno zrealizovali, Slováci až tak úplně ne.

A konečně velkým problémem bylo výše zmíněné právní nastavení vzájemných vztahů.

Jak bylo řečeno, vláda KSČ, která stála nad fasádně existujícími federálními orgány, v roce 1989 skončila. Ústavní instituce jako federální vláda a zejména federální parlament, dosud jen mlčenlivá stafáž, byly nyní uvedeny do skutečného chodu.

A naráz jsme neuměli s těmito institucemi zacházet, resp. v důsledku zákazu národního přehlasování byly tyto orgány zablokovány a v politické realitě nemohly fungovat.

Panoval také naprostý chaos v jejich možné reformě. Objevovaly se návrhy jako konfederace, "dvojdomek" nebo samostatná slovenská hvězdička na vlajce Evropské unie. Aniž by kdokoliv věděl, co tyto koncepce znamenají. Netušili to patrně ani ti, kdo uvedené pojmy a plány prezentovali.

Instituce referenda jako dalšího prvku nově zřízené demokracie byla naším dosavadním zkušenostem cizí úplně.

Byla tak zvolena cesta nejmenšího odporu, Češi si nechali svůj stát, byť o něco menší, Slováci dostali svůj vlastní.

V našem případě (naštěstí) rozhodoval rozum, nikoliv emoce. Vyhnuli jsme se tím krvavému řešení, ke kterému došlo na Balkáně, byť na druhé straně jistě není náhodou, že Jugoslávie existovala ve stejném časovém rozmezí jako Československo,tedy v letech 1918-1992.

Československo zde tedy bylo mezi dvěma světovými válkami a pak v době komunismu. Československá demokracie vzniklá v roce 1918 byla příliš mladá, nezkušená, tedy ne úplně kvalitní. Státy okolo jí navíc nepřály.
Po roce 1945 se o demokracii nedalo hovořit vůbec.

Do doby opravdu demokratické, která nastala po Sametové revoluci, se už Československo nehodilo.

Češi a Slováci se v době bezstarostné svobody už nepotřebovali. Jejich soužití jim nikdo nenařizoval. Proto se rozešli, resp. o federaci zas tak moc nestáli.

Jaké má však toto na první pohled nepříliš důležité výročí význam v současnosti?

Většina obyvatel si v letech 1990 - 1992 zřejmě přála zachování Československa, téměř nikdo však proti rozpadu reálně neprotestoval.

Dnes si většina obyvatel také přeje normální svět. Proti politickému omezování lidských práv však ve skutečnosti ani tentokrát nikdo nic nenamítá.

Je proto správné konstatovat, že regulérně zvolená politická reprezentace konala v roce 1992 při rozdělení státu nebo koná dnes při každodenní politice proti vůli svých obyvatel?

Nikoliv. Demokratiční politikové nespadli z nebe. Jsou odrazem nás všech.

A jednají-li naši současní zástupci tak, že svět ženou do konfliktu a nesvobody, vyjadřují tím naše vlastní přání. Možná i taková, která nejsme sami schopni rozpoznat. Tak jako jsme v roce 1992 nebyli schopni rozpoznat,
že nám na Československu vlastně nezáleží.